Reportáž z přehlídky 2025

ČERVENÝ KOSTELEC 2025, MEZI PUNKEM, KLASIKOU A FLAMENCEM

Letos se v Červeném Kostelci střídaly brazilské tety s čarodějnicemi ze Zeměplochy, flamenco s dramedií a česká klasika s experimentem na Vltavě. Divadelní soubory z regionu ukázaly, že jim není cizí smysl pro humor, nadsázku ani chuť říct něco vážného po svém.

Divadelní přehlídku v Červeném Kostelci otevřela Náchodská divadelní scéna a francouzská komedie Jeana Barbiera Teta z Brazilie (v originále Clémentine). Ta patří mezi typické zástupce pařížského bulvárního divadla, které sází na situační humor, groteskní zápletky a svérázné postavy. Režisérem náchodského nastudování je Petr Dudáček, který vystudoval Hradeckou divadelní konzervatoř (HDK) v oboru činoherní režie. Už během studia začal zkoušet právě Tetu z Brazilie. Jinak je to ale jeho šestá režie. „Bulvární komedie mě lákala,“ přiznává Dudáček.

Na přehlídku jel trochu s trémou, protože v lektorském sboru seděli právě dva pedagogové HDK – Aleš Bergman a Lukáš Rieger. Jak se soubor cítil? „Je tady skvělé publikum a krásné divadlo. Mám z toho neuvěřitelná zážitek,“ uvedla herečka, představitelka brazilské tetičky, Anna Dubnová.

Domácí soubor DS Na tahu uvedl titul Vítr ve větvích topolů. „Na této hře jsem chtěl ukázat, že i staří lidé mají touhu žít. Naši tři hrdinové přes všechny nesváry a hádky, co mezi sebou mají, dokáží jít nakonec za svým cílem,“ vysvětluje režisér Rostislav Hejcman.

Le Vent des Peupliers (česky Vítr v topolech) je komediální hra francouzského dramatika Géralda Sibleyrase z roku 2003. Děj se odehrává v roce 1959 na terase domova pro válečné veterány ve Francii, kde tři bývalí vojáci z první světové války – Henri, Gustave a Philippe – tráví své dny rozmluvami, vzpomínkami a plánováním útěku za svobodou. Každý z nich čelí svým vlastním fyzickým či psychickým omezením, ale společně sní o dobrodružstvích, která je čekají za hranicemi jejich útočiště.

„Na konci života se člověk dostane na jednu kolej. A my jsme chtěli ukázat, že ten konec nemusí být tak tragický,“ dodává herec Pavel Zuzek. Hra byla inspirována skutečným příběhem veterána první světové války, který strávil zbytek života v domově pro válečné veterány. Tato skutečnost vedla autora Géralda Sibleyrase k zamyšlení nad důsledky války na lidskou psychiku a život po válce.

Tento titul byl uveden na mnoha scénách po celém světě, včetně Spojeného království, Německa, Uruguaye a Spojených států.

Soubor z Nového Města nad Metují NODIVSE přijede na přehlídku pokaždé s jiným žánrem. Do letošního programu se zařadil s inscenací Naši furianti. Hra od Ladislava Stroupežnického je považována za jeden z pilířů české dramatiky. Její premiéra v roce 1887 v Národním divadle vyvolala rozporuplné reakce, neboť diváci nebyli zvyklí na realistické zobrazení venkovského života, které kontrastovalo s tehdejšími idealizovanými představami.

„Nejdřív jsme si říkali, že je to stará hra. Ale nakonec jsme se v tom všichni bez rozdílu našli. Sedlo nám to,“ říká herečka Lucie Vacková. Diváci si užívali plné a živé jeviště, barevné kostýmy a řadu známých písniček. Ani nepoznali, že vinou nemoci došlo k alternaci.

Naši furianti jsou nejen důležitým dílem české literatury, ale i živým odrazem české společnosti, jejích hodnot a konfliktů.

NODIVSE (NOvoměstská DIvadelní SEbranka) vznikla v roce 2017 z iniciativy Lucie Kotěrové, absolventky Divadelní fakulty JAMU. Jejím cílem bylo oživit ochotnickou tradici v Novém Městě nad Metují a vytvořit prostor pro komunitní divadelní tvorbu. Soubor se zaměřuje na široké spektrum divadelních žánrů, od klasických českých her po autorské projekty.

DS Vrchlický Jaroměř už několikrát ukázal, že se nebojí dramatu. Letošní rok nebyl výjimkou, když jsme mohli vidět Dům Bernardy Alby v režii Stanislavy Glembek. „Vždycky jsem si chtěla zatančit na jevišti flamenco. Hledala jsem vhodnou roli. Proto jsem se poohlížela po nějaké španělské hře, kam bych to mohla zakomponovat,“ vysvětlila režisérka.

Dům Bernardy Alby (1936) od Federica Garcíi Lorcy je považováno za jeho vrcholné dílo a zároveň za jeho poslední drama, dokončené krátce před autorovou tragickou smrtí. Příběh se odehrává v andaluské vesnici a zobrazuje příběh Bernardy Alby, která po smrti manžela uzavírá svůj dům a v něm i své dcery. Hra stojí na dusných vztazích mezi matkou a dcerami, mezi sestrami navzájem a mezi ženami a neviditelnými muži. Klíčové je propracovat jejich motivace a vnitřní dynamiku. V hlavní roli Bernardy se objevila Lenka Urbancová: „To je role, která se musí zahrát více citově. Hlavně ta matka pořád křičí. Je zlá a má trochu užší herecký rejstřík. Když mi paní režisérka nabídla roli Bernardy, byla to pro mě výzva. I proto, že jsem doposud hrála jen pohádky a komedie.“

SDO A. Jirásek, Úpice je velmi zkušeným souborem. Ale nebojí se také předat štafetu mladým. Proto dal prostor nováčkovi v režii Lukáši Králíkovi, který si pro svůj debut vybral titul Soudné sestry.

„Je to o uchvatiteli trůnu, kterého zastaví tři hodné čarodějnice a zachrání to celé království,“ uvedl nás do kontextu režisér.

Hra se nápadně podobá nejtemnějšímu příběhu z pera Williama Shakespeara hře Macbeth. Terry Pratchett vykouzlil z tragédie komedii, respektive parodii. Dělá si legraci dělá nejen ze samotného Shakespeara a vlastně z celého divadla.

Na Zeměploše, která je placatá a putuje vesmírem na zádech obrovské želvy se do královské politiky se zamíchají tři čarodějky – Bábi Zlopočasná, Stařenka Oggová a Magráta Česneková. Když se poslední král promění v duchem sarkastického komentátora a tři dámy musí zachránit dědice trůnu. Naštěstí se tady čajové dýchánky mění v sabaty a problémy řeší smích místo meče.

V programu se neobjevila jen parafráze na Shakespeara, ale Shakespeare jako takový. LOvčičtí OCHotníci nabídli Sen noci svatojánské.

„Tato hra je hlavně o lásce. Někdy ta láska bolí a potom zase hřeje. Hlavní je, že všechno dobře dopadne,“ říká herec Pavel Kolenčík.

Za režií a hudebním nastudováním stojí Vladimír Beňo: „Do souboru jsem přinesl více návrhu, co hrát. Ale zrovna jsem měl rozpracovaného Shakespeara se svými žáky v ZUŠce, tak možná proto nakonec nápad hrát Sen noci svatojánské zvítězil,“ usmívá se.

Dějová část byla značně zjednodušená pro potřeby našeho venkovského souboru. Protože je Vlado především hudebník, zní tóny a zpěv ve všech inscenacích ochotníků z Lovčic.

Soubor vznikl v roce 2010 jako součást TJ SOKOL Lovčice. LOOCH se zaměřuje na široké spektrum divadelních žánrů, od klasických českých her po autorské projekty. Podílí se také na organizaci kulturních akcí v obci, jako je například festival Lovčický zvoneček, který kombinuje divadlo, hudbu a výtvarné umění.

Divadlo Exil z Pardubic jsou soubor, který každý rok vyprodukuje více premiér. Díky tomu ho můžeme vidět v sezóně hned na několika přehlídkách. Do Červeného Kostelce letos vyrazilo s náročnější dramaturgií, když uvedlo inscenaci Poutníci do Lhasy. „Je to trochu thriller, je to trochu detektivka, trochu komedie. Od každého něco. Titul jsem objevila v pražském Činoherním klubu. Navíc hru napsal Matěj Dadák, což je můj kamarád, kterého znám více než 30 let. Zeptala jsem se ho, zda nám tu hru půjčí do Exilu a on souhlasil,“ říká režisérka Naďa Kubínková, která vsadila na typové obsazení. Dotáhla to dokonce tak daleko, že ajťáka hraje ajťák a policistu skutečný policista.

Hra je o toxickém přátelství. Děj sleduje partu bizarních hochštaplerů, kteří plánují vystoupit jako kapela před Dalajlámou a spáchat na něj atentát. Jejich cílem je boj proti hipsterům a představitelům změkčilé liberální demokracie.

Naďa Kubínková s výtvarnicemi Adélou Szturcovou a Janou Pirklovou vytvořily inscenaci, která kombinuje černý humor s groteskní estetikou. Repertoár Divadla Exil je žánrově rozmanitý, zahrnuje klasická dramata, současné hry, autorské projekty i experimentální inscenace. Soubor si klade za cíl vytvářet „chytré divadlo“ – inscenace, které nejen baví, ale také přinášejí hlubší sdělení a podněcují k zamyšlení.

Nespoutaná parta Pobertové přijela do Červeného Kostelce podruhé. Opět s autorským kusem. Tentokrát jsme viděli titul C’est la vie, který reflektuje složité mezilidské vztahy a hledání identity v současném světě.

Autorka, herečka, režisérka Dominika Vondráčková říká: „Je to dramedie, která se nedá zařadit do žádného žánru. A právě tací jsme i my jako soubor. Myslím, že se v naší hře může najít každý.“ Mladá a početná parta vystoupila s živou hudbou za zády.

Divadelní soubor Pobertové z Týniště nad Orlicí je mladý a energický kolektiv, který vznikl z iniciativy Dominiky Vondráčkové po jejím absolvování literárně-dramatického oboru na ZUŠ. Soubor tvoří především vysokoškoláci a mladí lidé, které spojuje vášeň pro divadlo a touha tvořit společně. Jejich přístup k divadelní tvorbě je charakterizován jako „punkový“ – scénáře často vznikají během zkoušek a důraz je kladen na kolektivní proces a osobní nasazení všech členů souboru.

Inscenace je výsledkem kolektivní práce souboru, kde každý člen přispěl svými nápady a zkušenostmi. Tento přístup umožnil vytvořit autentické a živé představení,

Náchodská divadelní scéna se letos objevila v programu Červeného Kostelce hned dvakrát. Režisérka Lída Šmídová nazkoušela se souborem napínavou detektivku Stalo se v Chamonix. Hra je plná překvapivých situací, zvratů a nakonec i nečekaného rozuzlení. Pro diváky přehlídky to ale nebyla novinka. Před pár lety jsme mohli tuto hru vidět v podání vambereckého spolku pod názvem Past na osamělého muže. Lída Šmídová dobře ovládá divadelní řemeslo. A kromě režie jsme ji také mohli vidět na jevišti.

Turnovské divadelní studio přivezlo autorskou inscenaci Jeho vlasť. „Je to taková road movie na lodi. Dva Rakušani sjíždí Vltavu a loví dvě krásné české holky,“ uvedl autor, režisér a herec Petr Haken.

Jde o činoherní pásmo, které se volně inspiruje šesti symfonickými básněmi Smetanovy Mé vlasti. Inscenace kombinuje činoherní a pohybové prvky, využívá projekce dobových ilustrací a pracuje s hudbou, která je převážně reprodukovaná, ale obsahuje i živé hudební vstupy. Scénografie je minimalistická, s ústředním objektem v podobě necek, které symbolizují plavbu po Vltavě. Kostýmy a jazyk inscenace mísí historické a současné prvky, čímž vytvářejí kontrast mezi minulostí a přítomností.

„Pro mě je to moje první inscenace, ve které jsem ve svém životě hrála. Je to tak napsané, že se mi to hrálo skvěle. Jen jsem si musela zvyknout na diváky,“ směje se herečka Ema Laitnerová a Petr Haken dodává: „Inspirovali jsme se dílem Aloise Jiráska nebo osobními zápisky Bedřicha Smetany nebo tím, co napsal kritik Václav Holzknecht.“

Turnovské divadelní studio je amatérský soubor z Turnova, který se věnuje autorské tvorbě a originálním adaptacím klasických děl. Inscenace Jeho vlasť vznikla ve spolupráci se Spolkem Imuza jako umělecký příspěvek k oslavám Roku české hudby. Představení doplňuje projekce slavných výtvarných děl z období Národního obrození.

Vlastenecký divadelní spolek Vlastík překvapil výběrem titulu Strakonický dudák aneb Hody divých žen. A ještě více překvapil v tom nejlepším slova smyslu jeho moderním zpracováním.

„Strakonický dudák v době, kdy vznikal, (1847 měl premiéru) tak byl o tom, že všude dobře, doma nejlépe. To je téma, které není dnes už příliš nosné. Když se nad tím zamyslíte – takové věci, že někdo se pro někoho naprosto nezištně obětuje, z lásky nebo přátelství, to jsou věci, které se v dnešní současné době moc nenosí. Každý si hraje na svém vlastním písečku, takže pro mě je to i o tom, že někdo někomu prostě jen tak pomůže,“ vysvětluje režisér Tibor Hájek. A doplňuje ho představitel mladého Švandy Patrik Papoušek: „Vzhledem k tomu, že je ta hra historické, čekal jsem, že to bude těžší. Je tam také trochu obtížnější jazyk. Předtím jsem hrál v současných hrách. Bylo to pro mě něco nového. Nakonec to šlo skvěle díky režisérovi a skvělému kolektivu. Moc mi to pomohlo.“ Lektorský sbor a i diváci ocenili výpravu inscenace. „Minimalistická scéna? To je můj zvyk. Kladu důraz na práci s hercem,“ říká s úsměvem režisér.

Vlastenecký divadelní spolek Vlastík z Vrchlabí je amatérský soubor s více než pětadvacetiletou tradicí. Založen byl v roce 1998 Jiřím a Jitkou Loudovými a navazuje na dlouhou historii ochotnického divadla ve Vrchlabí. Soubor se zaměřuje na inscenace, které kombinují humor s historickými a vlasteneckými tématy, často s nadsázkou a originálním přístupem. Mezi jejich repertoár patří například autorská hra Synové Velké Metalice či adaptace Jiráskova Temna pod názvem Polojasno.

Program přehlídky letos ukázal, že amatérské divadlo umí být aktuální a pestré. Vedle humorných her, které stavěly na jazyku a situaci, se objevily i tituly, které zpracovávaly složitější vztahy, stáří, manipulaci nebo téma domova a identity. Dramaturgie souborů se nebojí kombinovat různé styly ani formy – od hravých adaptací přes autorské pokusy až po náročnější texty s jasným názorem. Ať už šlo o divadlo pro pobavení nebo pro zamyšlení, vždy bylo patrné, že vzniklo z potřeby něco sdělit – a to je znát.

Kateřina Fikejzová Prouzová