Čteme z DIVADELNÍ HROMADY: Mám rád Karla Gotta

Je mi 22 a mám rád Karla Gotta. Tak mě popravdě trochu naštvalo, že se premiéra filmu Karel odsunula vlivem okolností na neurčito. Těšil jsem se na ten film zejména proto, že mě zajímal Karlův život v posledních letech jeho života, zajímalo mě, jak se ohlíží za tak naplněným bytím, jak zpětně hodnotí nějaká svá rozhodnutí a podobně. Oblíbil jsem si ho zejména od doby jeho nemoci, protože mně zcela uhranula jeho vůle žít a zpívat. Jistě, kvalita zpěvu šla dolů, ale ruku na srdce: kdyby neměl precizní techniku zpěvu, tak se mohl jít zahrabat. Zkrátka, nevzdal to a zpíval dál – pro mě to byla pastva pro oči, protože jsem viděl, jak se zpěv stává jeho infúzí, a prodlužuje mu život. Jako by odešel Gott a přišel covid. No, a tak nám zavřeli kina, divadla, zrušili koncerty, a my nemáme co žrát. Ale o Karlu Gottovi tento text není...

Je mi 22 let a tak toho zas tolik ještě nevím, moje osobnost se teprve vyvíjí. Jsem prý sice někde na konci vývoje, ale kdo ví, jak to vlastně je. Nejsem dospělý, alespoň ne zcela. Ani nechci být. Těžko mluvit o nějakých svých “životních krédech a postojích”. Vím ale už teď, že je pro mě přirozené nacházet v jakékoliv komplikované situaci skulinku, jak existovat jinak. Neumím moc ulpívat na zajetých kolejích, uvědomuji si možnou konečnost všeho, jakéhokoliv organismu, člověka i společenského systému. Unášet se “divnou dobou” a řečmi “dřív byl svět ještě v pořádku” není můj cup of tea - šálek čaje - haha, machruju, že umím anglicky. Popravdě moc ne, angličtinu jsem měl naposledy v prváku na DAMU.

Tím jsem si utvořil oslí můstek, abych popsal situaci našeho ročníku. Jsme ve 4. roce studia činoherního herectví, máme vytištěné ročenky, které se rozesílají uměleckým šéfům a ředitelům českých divadel, máme nazkoušené 2 a půl diskových inscenací (tj. ty závěrečné, kde se má celé studium uzavřít), máme nádherné fotografie ve foyer Divadla Disk, které je společně s celou školou zavřené, a my máme distanc. Náš soubor se jmenuje Distheatranz, což zní podobně – Distheatranz má taky distanc. Jako všechno. Jednou z možností, a zpravidla tou nejčastější, jak funguje konec studia herectví, spočívá v tom, že jsou herci vybíráni různými režiséry, uměleckými šéfy a divadelními hodnostáři a ročník se rozuteče do všech koutů republiky. Nu, a světe div se, ono se nehraje. Produkt našeho studia je v trezoru, a my se díváme, jestli pro nás bude výhodnější pracovat v KAFEDAMU za barem, prodávat trdelníky v Karlově ulici nebo si založit vlastní kočovné divadlo, když už nás nikdo nezaměstná. Tímto zvu všechny čtenáře na naše inscenace do Disku – až se vše otevře...

Ale jak říkám: plakat nechci a hledám výhody. Já jsem měl covid. Stejně jako polovina mých spolužáků. Strávil jsem tyto dny pobytem na chalupě v Orlických horách, kde jsem získal novou sílu do života a další práce. Ale současně jsem objevil odstup od školy, kde jsem trávil doposud většinu svého času. Ptal jsem se: má teď divadlo smysl? Má divadlo hledat nové formy? A má u nich poté zůstat? Nebo se vrátit ke starým pořádkům? Budou někdy divadla otevřena? Není divadlo přežitek? Nevím, fakt nevím.

Ptám se tedy: má teď smysl čekat na divadlo? Vím, že je naprosto nelogické chtít po profesionálním herci, aby šel pracovat jako skladník. Možné to je. Ale nutit ho nemůžeme. Kultura se musí zachránit. Ale jak? K čemu tuto dobu lze využít? Divadla zkouší, ale pro koho? Věří se, že na jaře se bude hrát. Ale na jak dlouho? Do dalších opatření? Bude vakcína? Bude? Fajn. Nebude? Co s tím? Jak se změní svět? Řeknu Vám, tolik otazníků jsem pohromadě snad neviděl… Odpovědi v nedohlednu.

Napadalo mě logicky toto: na divadlo teď není čas. Říkám si, že teď je to pozastaveno jako film na VHS, měl bych odejít někomu pomáhat, dělat něco prakticky záslužného, a ke šlechetné kultuře se vrátit, až bude zase mít své pevné místo. Nebo máme vážně hledat nové umělecké směry?Lidé se nyní o to víc potřebují bavit a potěšit… Pro koho ale hrát, když nikdo nepřijde, a i když by mohl, tak se bude bát přijít? Tak nevím. Jedna z možností je internet, ale blízký kontakt nic nenahradí.

A tak jsem v Orlických přikládal do kamen, odpočíval a snažil se tuto izolaci vytěžit. Přemýšlel jsem, co se honí v hlavě těm, co covid popírají a přitom vzpomínal na známé, co byli nebo jsou na plicní ventilaci. Děkujeme, Bille Gatesi. Ráno jsem našel mezi polínky dřeva mikročip. Chtějí očipovat nás i naše kamna?

Klaním se hluboko, až si čelo dřu o podlahu, před zdravotníky všech krajů, zemí, kontinentů, planet! To jsou vážně držáci a uvažoval jsem, že půjdu pomoci. Po zhlédnutí snímku Život na naší planetě (David Attenborough) si stále častěji pohrávám s touto myšlenkou: Svět se nachází v takové situaci, kdy já jako člověk, který se narodil roku 1998 a zažil 22 let naprosto nejpřekotnějších dějinných změn, co možná kdy byly a které zdaleka nekončí, mám v zásadě dvě možnosti: buď využít své performační schopnosti, hrát divadlo, natáčet filmy a pomalinku nenásilně lidem vysvětlovat, že “jako že není dobrý dýchat CO2 a CH4, že papat hodně masíčka má špatné důsledky pro nás všechny a že sluníčko, větříček a vodička nám mohou vyrábět elektřinu, a že to už není jenom o té haha Grétě, která říká how dare you a nepoužívej brčko, hajzle”, nebo prostě vstanu, vzdám se toho, co jsem doposud dělal a měl, a půjdu něco dělat přímo: třeba do Afriky kopat studny, stavět školy a učit tamní děti počítat do deseti – to umím i s DAMU. A taky bych je mohl naučit žonglovat a založit si kočovný divadlo, tam… Hm!

Autor: Petr Kult