Čteme z DIVADELNÍ HROMADY: Ochotník nebo amatér? Téma stále živé

Staré téma – stále živé? Zamyšlení Saši Gregara

V recenzi Vladimíra Hulce k inscenaci Natěrač na letošním Jiráskově Hronovu (ve zprávě kolegy J. J. Kopeckého) stojí mimo jiné: „Přijmeme-li tezi, že Jiráskův Hronov je scénickou „žatvou“ všech divadelních žánrů a forem amatérského/ochotnického divadla, jistě i Natěrač Mladé haluze Divadelního spolku Vojan z Desné, coby reprezentant toho nejprůkaznějšího divadelního bulváru, jaký si snad lze představit, sem patří. A patří sem i z těch důvodů, že ukazuje častou ambici amatérů a ještě častěji ochotníků (rozuměj starší a konzervativní větve amatérského divadla) být konkurentem či nápodobou profesionálního divadla.

Vladimír Hulec vyslovil otázku, která, jak s údivem zjišťuji, je ještě dnes do jisté míry živá - kdo je ten člověk, co se divadlem zabývá na neprofesionální bázi? Jak ho pojmenovat? Je „jen“ ochotník nebo spíše amatér? A co je víc? Stačí (dnes) pojmenování ochotník jen tomu, kdo je ze „starší a konzervativní větve amatérského divadla“? A divadelní „amatér“ by snad mohl být jen jakousi mladší a nekonzervativní verzí téhož? Zjistil jsem dokonce v letošním hronovském zpravodaji, v otázkách pro lektory, že se také po nějaké době toto téma dostalo na přetřes. Milan Schejbal např. uvádí, že „Řada divadelníků rozlišuje pojmy amatér a ochotník v tom smyslu, že amatéři hledají témata, kterými se chtějí vyjádřit k současnosti, zatímco ochotníci „jen“ chtějí hrát divadlo. Jsem přesvědčen, že je to zcela mylné rozlišování, já to neřeším. Divadlo může být jen dobré anebo špatné.“ S tím lze jistě souhlasit. Luděk Horký se vyjádřil šířeji a šel víc k podstatě věci: „Fakticky vzato je slovo amatér jenom modernějším a univerzálnějším výrazem pro totéž. Označuje neprofesionála, tedy toho, kdo divadlo dělá, ale ne za peníze. Neživím se jím. Slovo amatér zahrnuje všechny aspekty zájmové umělecké činnosti, vykonávané „mimo profesi". Slovo ochotník selektivně zdůrazňuje aspekt jediný, a sice lásku k divadlu. Že je smysl divadla z ochoty založený na čisté lásce k dramatickému umění, to nelze popřít. Podle mě je předpoklad, že amatér divadlo miluje čistší láskou než profesionál, poněkud sentimentálně zkreslený, zbytečně nostalgický. Znám mnoho amatérů, pro které je divadlo především médiem, platformou k vyjádření názorů na svět. Nejde v první řadě o lásku k herectví, nýbrž o to, řešit prostřednictvím divadla společně s diváky otázky a problémy současného světa. A v neposlední řadě je ochotník slovo lehce archaické. Když vznikla v roce 1886 Ústřední matice divadelních ochotníků českých, slovo amatér nepoužíval v souvislosti s divadlem nikdo. Dnes bych řekl, že je na ústupu pro změnu pojem ochotník. Slovo amatér vystihuje ochotnickou činnost komplexněji. A je mnohem rozšířenější. Zkuste si slovo „ochotník" přeložit do angličtiny, do němčiny nebo do francouzštiny! Vždy se vám z něj vyklube amatér. Jinak je tomu ve slovanských jazycích. Tam hraje láska k divadlu prim, jak dokládá ruský любитель.

S Horkého formulací lze souhlasit – Horký hledá důvody pro dnešní existenci těchto dvou pojmů. A je k řešení blízko, kromě jedné „drobnosti“, kterou v podstatě dokládá i svým studiem existence pojmu „ochotník“, k němuž, jak píše, nanašel ekvivalent v jiných jazycích. Vždy mu vyšel pojem „amatér“, tedy milovník, tedy jak napovídá základ toho slova „amare“ – milovat nebo dělat něco z lásky, v našem případě z lásky k divadlu.

JE SLOVO OCHOTNÍK MODERNÍ?

Ano, slovo ochotník je dnes archaické (díky češtino). Ono ochotnické divadlo už od svých (novodobých) počátků koncem 18. století samozřejmě mělo ambice „být konkurentem či nápodobou profesionálního divadla“. Mělo to svůj důvod, protože českého (profesionálního) divadla bylo v té době pomálu, takže se této činnosti ujali neprofesionální nadšenci, často vzdělanci či jejich přátelé (i manželky – třeba žena V. K. Klicpery…), kteří se snažili srovnat krok s tehdejší produkcí profesionální (třeba pražskou, převážně německou). Ostatně při těchto debatách, a že jsem jich už zažil, rád uvádím výrok Jiřího Beneše, který se po celý svůj život věnoval aktivní práci v amatérských souborech, divadelní publicistice, organizování ochotnického divadla a vzdělávání členů souborů (byl žákem prof. Mukařovského a v letech 1953-1963 šéfredaktorem někdejšího časopisu Ochotnické divadlo). Jiří Beneš, kterého dokonce pamatuji osobně z Jiráskových Hronovů, užíval s oblibou tezi, že „ochotnické divadlo konzervuje postupy divadla profesionálního“, tak přesně označil jeho podstatu, která je založena na historii a tradici tohoto způsobu „společenské aktivity“. Měl tím na mysli především tendence, které formovaly české neprofesionální divadlo od počátků do cca poloviny 20. století, byť snahy o kultivaci ochotnického divadla a vzdělávání jeho tvůrců jsou patrné o desetiletí dříve (např. různé kurzy či vzdělávací prezentace, viz i Jiráskův Hronov). Postupné proměny tzv. Ochotnického divadla jsou samozřejmé, v Databázi českého amatérského divadla se např. uvádí, že pod Benešovým vedením se i časopis Ochotnické divadlo „z osvětářského měsíčníku stal časopis, který cílevědomě směřoval k tomu, aby byl obrazem ochotnického snažení, tribunou, na níž se tříbily názory na smysl a poslání ochotnického divadla i jeho organizaci. Časopis byl zbudován tak, aby byl i dokumentem o vývoji a proměnách ochotnického divadla.“ Pojem ochotník se tak v průběhu času začal měnit, ochotnické divadlo už nabízelo i jiné poslání, než ono obrozenské – z ochoty. Označit dnes člověka, který se „neprofesionálně“ věnuje divadelnímu umění, zda je ochotníkem nebo divadelním amatérem tak už není důležité, domnívám se, že rozdíl se setřel bez ohledu na to, zda se divadelní amatér věnuje svému koníčku sofistikovaněji a „ochotník“ jen pro zábavu. Všichni přece divadlo milují a jsou ochotni pro svou zálibu, která má společenský, ale i hlubší kulturní či umělecký význam udělat první i poslední. Všichni dnešní divadelníci přece napodobují (a tím konzervují, ve smyslu Jiřího Beneše) profesionální divadlo – třeba tím, že se snaží svou produkci co nejvíce prodat, hrát i tam, kde nemají „své“ publikum, svůj „zasvěcený“ okruh diváků… Vladimír Hulec to vlastně podvědomě reflektuje, když píše, že „častou ambici amatérů a ještě častěji ochotníků (rozuměj starší a konzervativní větve amatérského divadla) být konkurentem či nápodobou profesionálního divadla. (Pro úplnost je třeba dodat, že některé formy či postupy amatérského divadla v osmdesátých letech minulého století naopak „přebíralo“, ze známých kulturně politických důvodů, naše divadlo profesionální, byť za tím mnohdy stáli především divadelníci, kteří byli ze své profese v době normalizace „odkloněni“ nebo mladí divadelní umělci, kteří neměli šanci se divadlem živit...)

Hrajeme ochotně a z ochoty

Nu, nevím, zda dnes používané slovo ochotník označuje pouze lásku k divadlu, jak tvrdí Luděk Horký, a „smysl divadla z ochoty (je) založený na čisté lásce k dramatickému umění“. Nelze to popřít, ale formulace „divadlo z ochoty“ zasluhuje jistý výklad, o něž se žádný z dotazovaných v hronovském zpravodaji nepokusil. – Co je divadlo z ochoty? A proč zrovna z ochoty? Myslím, že srozumitelnou odpověď bychom museli hledat v historickém vývoji: divadlo bylo vždycky záležitostí profesionálů, pokud pomineme nejrůznější typy lidového divadla nebo divadla náboženského, středověkého. A proto je třeba zdůraznit, že pojem divadlo hrané „z ochoty“ (označované jako „ochotnické“) je jedinečným a specifickým projevem – českých obrozeneckých snah 19. století – čeští ochotníci hráli „ochotně“, tedy bez nároku na nějaký výdělek a také ve svém volném čase (jako dnes), a to v rámci jakési (dobrovolně sdílené) služby veřejnosti, tehdy nejen kulturní, ale i sociální, vzdělávací – a hlavně jazykové, obklopeni mořem němčiny… Samozřejmě, že profesionální divadlo jim bylo vzorem, včetně postupů, dramaturgie, organizace ad. Samozřejmě, že podobnost s podobnými „ochotnickými“ tradicemi najdeme i jinde ve světě, ale v českých zemích šlo o velmi specifický smysl této divadelní praxe, proto také nikde jinde na světě nenajdeme ekvivalent k českému slovu ochotník. (V ruštině takové slovo – ochotník – existuje, ale rozumí se jím lovec, po česku myslivec…)

Ochotnické divadlo (konzervující postupy divadla profesionálního, máme-li na mysli tezi Jiřího Beneše) je dnes už jenom tradičně zaužívaný pojem, který nelze zcela smysluplně precizovat a bez souvislostí vyložit, je to něco jako kolo nebo bicykl, či železničář nebo nádražák, vím o čem mluvím, jsem (jako J. J. Kopecký) z železničářské České Třebové, kde každý druhý pracoval „na dráze“… I dnešní amatérské divadlo, jak poznamenávám výše, v mnohém „napodobuje“ profesionály a zda dnešní divadelní amatéři hrají divadlo ochotně nebo z ochoty, o tom se dá zcela jistě pochybovat (ani nevím, zda kulturní veřejnost o takovou „ochotu“ vůbec stojí). Ale o divadlo v jakékoliv formě stojí určitě a dnešní společnost neuvažuje o tom, zda místní divadelníci (ochotníci, amatéři) vykonávají z ochoty nějaké dobro. Divadlo je jen jedno, jak tvrdí i Milan Schejbal – dobré nebo špatné, dřív se také říkalo „a z Brna“, což už ale taky není pravda.

Autor: Alexandr Gregar