Čteme z DIVADELNÍ HROMADY: Práce z doma (z domu?)...

Home-office se dnes s oblibou říká… I když mě tento výraz, coby milovníka mateřské české řeči, lehce popuzuje, ostatně jako i další převzaté výrazy, kterými obohacujeme své dnešní vnímáni světa. Patří k nim i jiné, třeba budget, nebo podobné, vždyť i za raného bolševika jsme nejeden cizí výraz přebírali, z ruštiny především, třeba chozrasčot, což je významově vlastně také budget, ale kdo si to dnes pamatuje.

V této době, díky globálním okolnostem, máme i jakýsi lockdown, tedy petlici, zámek, na nějž je uzavřena značná část našeho života. Hlavně práce. Takže se ji snažíme vykonávat, jak to jde, abychom se uživili nebo alespoň nepropadali trudnomyslnosti. Naštěstí pro nás, divadelní amatéry, není divadlo předmětem obživy, takže jde spíš o ten druhý zádrhel.

DIVADLO JAKO HOME-OFFICE?

Divadlo jako home-office je věc velmi ošemetná, tedy pokud věc nahlížím jako člověk, jemuž divadlo není jen „volnočasovou“ aktivitou. Divadlo samozřejmě lze hrát i doma, a nemyslím tím to, když na někoho něco hrajeme. Divadlo jako umělecký druh je založené na společném (společenském) vnímání. Jeho domácí produkce má určitě za určitých okolností svůj význam, kdysi např. domácí loutkové divadlo bylo významnou aktivitou rodinného života, ani o dnešních nejrůznějších formách alternativního divadla hraného v soukromém prostoru není třeba mluvit… Jenže vždycky u divadla šlo a jde o dvě světové strany, na jedné se hraje, na druhé vnímá. Protagonisté – z obou stran – dýchají (i prskají, což je dnes zapovězeno) a jednají viditelně nebo podvědomě v toku zrcadlových neuronů, zažívají, sdílejí, což je krásné české slovo, které nelze nahradit… Ale pokud mezi ně postavíš bariéru, třeba obrazovku televize (o roušce nemluvě), tak vzájemnost, tolik potřebná k divadelnímu zážitku je pryč. Nerad se koukám na divadlo v televizi (s filmem nebo televizní inscenací je to jinak), a když už, tak jen informativně. Zajímá mě, jak je to uděláno, co si ti lidi za skleněným obdélníkem myslí, ale chybí mi právě ona vzájemnost, která divadlo dělá divadlem, a už po tisíciletí a pod jednou střechou, byť jí bylo nebe. Nu, žádná nová myšlenka, jen povzdech.

Je záslužné a příjemné, že se divadlo (i divadelníci) dožaduje v této době kontaktu, bez něhož vlastně nemůže existovat, že se hledají formy alespoň omezeného sdílení a „spoluprožívání“, které má i dnes sic potřebné, ale přece jen omezené dimenze. A také věřím, že se jednou, a snad v blízké budoucnosti, věci změní a „znormalizují“ – fuj, to slovo je z naších zkušeností nepěkné, ošidné, ale v tomto případě výstižné. A obdivuji všechny, kteří vymýšlejí způsoby, jak neztratit tu druhou stranu, bez níž divadlo nemůže být, tu stranu, kterou, na rozdíl od „normálního“ stavu, dnes nevidím a taky necítím, že čekám na chvíli, kdy tohle bude opět normálním.

KRÁTKÉ NADECHNUTÍ MEZI LOCKDOWNY

S naší exilovskou inscenací Do zdi jsme si i v době covidu dopřáli pár „normálních“ představení. Před zaplněnými sály. Letošního prvního března, a to jen pár dnů před totálním „lockdownem“, jsme ve vyprodaném divadle v Popradu, Spišské Sobotě, viděli jediného diváka v roušce, seděl v první řadě a všichni se po něm s nedůvěrou otáčeli… V září jsme hráli v Sokolově a také v Chlumci nad Cidlinou, tam už měli roušky všichni. Až jsme se trochu styděli, že spolu s Věrou Pojmanovou sami hrajeme „na ostro“. V domácím Exilu jsme taky hráli bez roušek, navíc přesilovku, což je při našem skromném obsazení rarita – přišel jen jeden divák, a seděl tři metry od forbíny: naše milá kolegyně Olinka Vetešníková viděla Do zdi snad už po páté…

A od té doby jen čekání, změny a mazání termínů v kalendáři. Kdyby covidu nebylo, tak bychom tu naši milou inscenaci hráli snad už víc než třicetkrát… Stremovat ji, když se líbí? To nepovažuji za dobrý nápad. Podle mě by se totiž ztratilo něco, co (zvláště v amatérských podmínkách) divadlo dělá divadlem. Totiž, že spolu s Věrou zažíváme celou hodinu naprostého odevzdání – svých životů, které se najednou odvíjejí jinak a poháněny publikem, ať je natřískaný sál nebo tam sedí jen jeden, odněkud někam směřují, v tuhle chvíli, teď. Nu, Olinku jsme i po páté rozplakali, a málem i sebe...

Po každé pauze se jede dál...

Co ale s tím? Nejsem určitě sám, kdo v této době přemýšlí, jak by dřív nemusel a jak by mu ani nepřišlo (což dokazuje i řada dalších článků v této Divadelní Hromadě). Mám v této chvíli pocit člověka, který cestuje a čeká na nádraží na spoj. Tuší, že někde je, ale nejede. Ale možná se blíží. Je to taková divná pauza, kdy můžeš třeba číst nebo poslouchat muziku z mobilu, dělat prostě něco k překlenutí toho času... Pustili jsme se do zkoušení nové inscenace a párkrát se i sešli. Ale zase lockdown. Poláci říkají pauze przerwa, přetržení. Ale v divadle se po pauze vždycky pokračuje. Což je nadějné. I pro ten náš dnešní stav.

Autor: Alexandr Gregar