Čteme z DIVADELNÍ HROMADY: Jak bez toho můžete žít?

Jak bez toho můžete žít? Jak s tím můžete žít.

Naposledy to bylo v roce 1982 – umřel Brežněv a nesmělo se hrát divadlo. Komunisti nám zrušili představení s názvem Jak se dělá divadlo. Tak jsme se chtěli jít opít do hospody, ale to se taky nesmělo. Takže jsme si koupili čůčo (to bývalo ovocné víno, milí mladí přátelé) a šli si sednout k řece – jo, k řece, to si pamatuji přesně, k řece. I když byl listopad. Ale shromažďování bylo kupodivu povoleno. Sice jsme nehráli, ale zapíjeli konec jednoho diktátora, který nám Čechoslovákům tolik ublížil.

A pak jsme sedm let nehráli, ale z vlastní vůle, než nohsledi diktátora definitivně odešli do dějin. A zasejc byl listopad. Jo, a nechlastali jsme, taky z vlastní vůle. Nu, a za chvíli bude zase listopad. A zase nehrajeme. Proč asi? Při divadelních a hudebních akcích nekontaktního charakteru se prý nakazilo asi jedno procento nakažených: tak proč, proboha, nemůžeme hrát pro klidně sedící lidi, patřičně odděleni a vzdáleni, navíc se slibem, že nepolezeme moc na forbínu a že nebudeme po představení popíjet. Ani v šatně, tak proč?

Tehdy, tedy kdysi, to bylo jen na pár dní, teď to ale (s krátkou přestávkou) trvá už půl roku… Jednou mi jeden kulturní pracovník řekl: „No co, kdyby to vaše amatérský divadlo nebylo, tak by se vůbec nic nestalo.“ Ale teď už vím, že neměl pravdu. Bez divadla se nedá žít. Jednou jsem taky moderoval křest knihy o horolezcích a jeden úctyhodnej lezec se mě zeptal: „A ty taky lezeš?“ Popravdě jsem odpověděl, že na skály, to tedy ne. „A jak bez toho můžeš žít?“, opáčil onen mladý muž v pokročilém věku…

A tak je tady proto výzva – pozor – bez divadla naše společnost nepřiměřeně zestárne. A to asi už definitivně zahýbe naším důchodovým systémem. Tak si proto říkejte doma monology. V případě divadelních rodin lze přejít i na dialogy či dokonce na malé rodinné bytové divadlo… Proto navrhuji uspořádat festival rodinných divadel, abychom, až zase vyjde slunce, celému světu ukázali, že múzy nemlčí, i když plukovníci řinčí zbraněmi (psáno za krátké vlády ministra zdravotnictví od armády).

Nevím, zda mám vypočítávat, kolikrát se nehrálo, kolik festivalů bylo zrušeno, kolikrát se měnil titul, protože byl někdo v karanténě… Jo, a na Drahokamu v březnu jsme hráli jen pro sebe, v říjnu na Kahanu málem taky? Ale vypočítávat to asi nemá smysl – na Kahanu to ale bylo specifické: poslední zářijový víkend ještě nebylo divadlo zakázané, ale lidi se báli přijít – strach, strach byl silnější než zákazy. Když to shrnu – strach nutí lidi nelézt na skály, strach nutí lidi nechodit do divadla – jak s tím strachem ale mohou žít?

Autor: Petr Haken

záznam streamu Antré s Petrem Hakenem

Petr Haken, Turnovské divadelní studio