Audimafor a Divadelní setkání perem Aleny Zemančíkové

Letos se přihlásilo přece jen méně souborů a inscenací, než bývá v Hradci obvykle zvykem (a za normálních poměrů probíhají přehlídky každá zvlášť), a některé soubory poslaly jen videozáznamy.

Z těch, kteří byli ochotni a schopni utkat se nejen s epidemiologickými opatřeními, ale i s termínem těsně předmaturitním, přijely předvést výsledky své práce dva různě pojmenované, ale personálně propojené soubory ZUŠ F. A. Šporka z Jaroměře. Projekt Viktorka seskupení Convivium jevil zřetelné ambice po větším formátu na témata ze života a díla Boženy Němcové. Začínají vyprávěním o Viktorce, které ukončí v okamžiku, kdy dívka podlehne svodům černého vojáka; v tu chvíli se herečka převlékne do černých šatů a promění v Boženu Němcovou, jejíž osud je stavěn do paralely s osudem Viktorčiným. Centrálním scénografickým prvkem je truhla, ostatní členové souboru tvoří kolem dokola kruh. Inscenace je viditelně a přiznaně nedozkoušená, její předvedení však zadalo zajímavý podnět k diskusi o funkci chóru, o obrazech lásky v Němcové díle i o jevištním řešení životopisně – poetického divadelního eseje z vlastní dílny.

Druhá inscenace Convivia, inspirovaná dílem klasika a nazvaná Erben 1862, rozvíjí K. J. Erbenem zaznamenané exemplum Král Tchoř. Hraje se kolem stolu s šálky a talířky, které „snášejí vejce“, s lahvemi červeného vína, které představují kohouty. Řeč je po dlouhou dobu nahrazena vtipnou a vynalézavou hrou s předměty a zvířecími zvuky. Až když nastoupí na scénu nově zvolený Král Tchoř, uplatní se jeho herecký představitel a text. Tchoř (ó, té pošetilosti při volbách) se nespokojí se snesenými vajíčky, zavraždí kohouty, jejich červenou krví se až zalyká, teče mu po bílé košili, až jedna ze slepic přijde na způsob, jak mu vlichotit, a nakonec pije rudou krev posledního kohouta spolu s ním. Nejen čistá práce s předmětnými loutkami a zvukovými drůbežími projevy, ale i aktualizační potenciál starého textu a jeho přenos do publika vynesly souboru doporučení na Loutkářskou Chrudim a Wolkrův Prostějov.

Třetí inscenací Jaroměřských, tentokrát pod značkou 120dB, bylo meotarové divadlo, inspirované knížkou Cikáda australského výtvarníka Shaun Tan. V ní je cikáda lapena v jakési neosobní technologické firmě a přinucena mnoho let „zapisovat data“, dělat stereotypní a smysl postrádající úkony. Vysvobodí ji z toho ukončení jejího životního cyklu coby larvy, Cikáda se vykuklí a vyletí na svobodu. Inscenace podobně jako kniha stojí a padá s výtvarným zpracováním, jehož divadelní součástí je i pohled na herečky, vytvářející meotarový obraz a zvuk, zesílený mikrofonem. Inscenace je minimalistická podobně jako příběh v knižní předloze, výlet do svobodného života je okouzlujícím, jednoduše dosaženým obrazem – a v tom snad je i vedle estetického potěšení také významové poslání věci. Inscenace Cik byla nominována na Loutkářskou Chrudim a doporučena na Šrámkův Písek.

Ambiciózním projektem byla Variace na Tygra DS Kolár Junior z Police nad Metují. Početný soubor mladých lidí sehrál vlastní dramatizaci novely W. Saroyana Tracyho tygr pod vedením zkušeného Jaroslava Součka. Podařilo se jim vytvořit plnoformátovou inscenaci, jejíž jistou dramaturgickou a kompoziční bezradnost vyvažovalo zaujetí a souhra souboru s různou divadelní zkušeností. Možnost živého osobního setkání při hodnocení inscenace dává naději, že se inscenace posune směrem k soustředěnějšímu tvaru a že mladí herci s malou zkušeností získají více jevištní odvahy a sebevědomí.

Letní prázdninová dílna Divadla Jesličky Hradec Králové se (na rozdíl od souboru, vedeného Janem Holkem, který se zúčastnil jen videoprojekcí) zúčastnila přehlídky inscenací V punčocháčích aneb Kosprd a Telecí na útěku. Inscenace se blížila loutkovému muzikálu inspirovanému dětskou knížkou Evy Papouškové Kosprd a Telecí, jejíž příběhy se odehrávají mezi dětmi v mateřské školce. Předností inscenace byla herecká suverenita a technická vybavenost herců, přednost se však stala současně i slabinou, která se projevila v příliš mechanickém a neosobním zacházení s loutkami a v nedostatečném rozehrání situací v příběhu o „divných dětech“ s „blbými jmény“.

Překvapením a současně vrcholem přehlídky byla inscenace Akolektivu Helmut z Prahy nazvaná S čakanem lamag nogy. Inscenace dramaturgicky promyšleně ohledává historii, mytologii, realitu i surrealitu hory Travník v Beskydech a tamního života. Činí tak s mimořádně citlivým smyslem pro vyvážení vážnosti a humoru, reality a mystifikace, vytváří nesourodé a přesto fungující paralely mezi legendárními zbojníky, mytizovanými partyzány a současnými přírodními vandráky. Bez sentimentu a poučování rozehrává historická i ekologická témata, obrací je z rubu na líc a zpátky, zapojuje zvířata v podobě loutek medvěda a tetřeva a vytváří působivou, herecky suverénní a dramaturgicko-režijně promyšlenou inscenaci. Jejím vrcholem je dlouhý odzemek, který až do vyčerpání tančí jeden z herců a vytváří tím metaforu někdejší slávy a pýchy a postupné devalvace a devastace místa i jeho dějin. V diskusi s porotou se ukázalo, že soubor má jednak vztah k lokalitě, jíž je inscenace věnována, a jednak je spolkem umělecky nasměrovaných a přemýšlejících lidí, kteří tak či onak performativním způsobem nazírají svět i umění ( pro srozumitelnost: jsou mezi nimi adepti filmu, fotografie, divadelní vědy i herectví). Doporučení na Šrámkův Písek a Loutkářskou Chrudim bylo nabíledni.

Inscenace, které se představily jen pracovním videozáznamem, hodnotit nebudu, potvrdilo se, že divadlo musí být hráno živě před publikem, že jeho videozáznam bez specializované režie je v podstatě jen „zprávou o činnosti“. Setkání v divadle Drak v Hradci Králové mělo mimořádný význam jako živé setkání – v debatě o inscenacích i vůbec o životě amatérských divadelníků za nouzového epidemiologického stavu i (alespoň jak věříme) po něm. Musíme si přát, aby se situace vyvíjela k lepšímu a odložené národní přehlídky se opravdu uskutečnily.

Autor: Alena Zemančíková