Rozhovor: Josef Jan Kopecký nedokáže nic nedělat

Jsem člověk, který neumí nic nedělat, sedět s rukama v klíně můžu v důchodu

Letos oslavil své 40. narozeniny předseda VSVD Josef Jan Kopecký. Nejdřív jsem mu chtěla napsat nějaké pěkné přání. Ale nakonec jsem se rozhodla zapříst s ním rozhovor o většině jeho aktivit. Ve slavném románu Harry Potter má jedna z hrdinek, Hermiona, tzv. obraceč času. Díky němu může třeba na škole absolvovat přednášky, které se konají souběžně. Někdy mám pocit, že tuhle chytrou věcičku Josef vlastní. Dokáže být totiž úplně všude...

Kde teď všude aktivně divadelně působíš?

V TRIARIU v České Třebové, v Divadle MY Theatre v Opatovicích nad Labem a v divadle Jesličky Josefa Tejkla v Hradci Králové.

V Jesličkách jsi jak dlouho?

Letos už sedm let, nastupoval jsem v roce 2013.

Co ti dala práce se studenty? Najednou to bylo něco zcela jiného, než jsi dělal na divadle předtím?

Dalo mi to nový elán něco dělat. Do jisté míry velkou svobodu. Než jsem přišel do Jesliček, byl jsem ředitelem základní školy. A byť jsem měl skvělé žáky a báječné kantory, a byť jsem přiměřeně vycházel se zřizovatelem, nějak jsem nezvládl rodiče. Nebyl jsem nachystán na situace, kdy mě přišli (opakovaně) vydírat kvůli prospěchu svých dětí atp. Takové situace jsem si neuměl ani představit. A to učím od roku 2002. No, a někdy na jaře 2013 jsem si na tyto zážitky postěžoval na Audimaforu Janě Portykové, která mi pár týdnů na to nabídla, abych šel učit do Jesliček. No a já šel. V té době to bylo pro mě znovuzrození. Krev, která se mi znovu vlila do žil. A po letech opět svoboda.

Za rok toho uděláš požehnaně.

Většinou stihnu šest premiér regulérních inscenací do roka. K tomu nějaká inscenovaná čtení nebo scénické instalace. Dá se říct, že něco zkouším nebo připravuju celoročně.

Jak je to dnes s Triariem? Když byl soubor založen, tak to bylo akční divadlo. Dokonce pořádalo krajskou postupovou přehlídku a bylo o něm hodně slyšet, pak to trochu usnulo. Jak je toto teď?

TRIARIUS vznikl v roce 2000 jako soubor mladých, který měl vystoupit v rámci divadelních oslav souboru Hýbl v České Třebové. Napsali jsme tenkrát text s názvem Hýblova ulice, ale inscenace nakonec nebyla nikdy realizována. Nicméně tu najednou byla parta lidí, kteří spolu chtěli fungovat. Naše první realizované inscenace byly loutkové pohádky. Dnes se loutkovému divadlu už nevěnujeme vůbec. Velmi záhy jsme se posunuli k prvním činoherním pokusům. A od těch už byl jen krůček k experimentu. Nemalá část tehdejších členů ráda experimentovala, začali jsme tedy hledat cestu, jak text uvést netradičně, alternativně. A tyto možnosti jsme hledali zcela nepolíbení nějakou teorií nebo historií divadla. Hledali jsme je intuitivně. V této době se také objevily první realizované autorské počiny. Ale také divadlo poezie. Vlajkovou lodí se staly Vánoce u Ivanovových, avantgardní text Vvěděnského, který jsme inscenovali lehce provokativně. A doputovali s ním až na Jiráskův Hronov, kde ovšem způsobil dost poprask… To byla také doba, kdy jsme se rozhodli zaplnit „díru“ v nabídce přehlídek. Pardubický kraj totiž neměl „svou“ přehlídku divadla poezie, ale ani experimentu. A tak vznikl Tyjátr na trati, krajská postupová přehlídka směřující na tři celostátní přehlídky – na přehlídku mladého a netradičního divadla Šrámkův Písek, studentského divadla Prima sezóna v Náchodě a na přehlídku divadla poezie Wolkerův Prostějov. Po první dekádě tato fáze lehce opadla a my se přiklonili spíše ke klasickému činohernímu tvaru. Do této kapitoly TRIARIA patří například Ucho, Blackbird či Kočka na kolejích. Snaha experimentovat nás ale úplně neopustila. Experimentovali jsme jak s tvarem, tak s hracím prostorem, viz Kočár do Vídně či Dialoque.

Posledních několik let je TRIARIUS logicky propojen také s Jesličkami. To je období, kdy vznikly inscenace Ten druhý nebo Veroničin pokoj.

Zatím poslední inscenací TRIARIA byla Leni – Hitlerova filmařka, která měla v Modrém trpaslíkovi premiéru loni v květnu a stala se tak 36. inscenací souboru. Letos máme premiéru teprve před sebou.

Třetím tvým působištěm je Divadlo MY Theatre, kde působíš s Alešem Dvořákem. Na repertoáru máte stále Audienci Václava Havla. Máte v plánu něco dalšího?

Plány na nové projekty máme stále. Ale Jesličky nás oba dost vytěžují, to myslím v dobrém slova smyslu. Více než tři roky mluvíme o tom, že bychom rádi udělali opět komorní inscenaci pro dva až tři herce. Původně jsme chtěli nastudovat Deštivé dny. To nám ale zmařil fakt, že výsadní autorská práva má v držení jiný soubor v České republice a nikdo jiný je nedostane. A tak se průběžně probíráme texty, hledáme něco, co nás oba dva natolik zaujme, že se do toho pustíme. A snad můžu prozradit, že jsme blízko.

V posledních letech se s tebou potkáváme také na krajských postupových přehlídkách dětského a studentského divadla, stejně jako na přehlídkách folklorních, kde jsi členem lektorských sborů. Lektoruješ také přednesy. A jsi součástí i porot soutěží stojících mimo postupový systém. Jaké to je stát na druhém břehu a rozebírat práci někoho jiného?

Náročné. Za těch dvacet let, kdy jsem obrážel přehlídky v roli tvůrce, mi nikdy nepřišlo, že je to tak náročná práce. Chápu, že existují různé pohledy na to, jak porotovat přehlídku. Znám názor některých lektorů, že chtějí „být diváky“, a proto se dopředu cíleně nijak nepřipravují. Nestudují, co je to za soubor, jaký je to text, jak ho aktéři upravili, jak k němu přistoupili. Já to mám rád ovšem přesně opačně. Snažím se toho zjistit dopředu co nejvíce a respektovat interpretaci, názor, přístup souboru. Je to práce náročná na přípravu, zvlášť když se v programu přehlídky naskládá vícero inscenací za den. Náročné je to potom i i pohledu výdrže, aby člověk udržel pozornost a ve vnímání nepolevil. Dnes si už práce lektorského sboru velmi vážím. Navíc mě neuvěřitelně naplňuje setkávání se se soubory. Je to permanentní inspirační zdroj. Člověka obohacuje, když vidí, jak to jinde dělají jinak. No a na přehlídkách dětského a mladého divadla mě nepřestává fascinovat, jak jsou ta děcka poctivá, upřímná a zodpovědná. Klobouk dolu.

Jaký je úkol poroty, kromě toho vybrat nejlepší představení na národní přehlídku?

Vybrat postupujícího, to je úkol, který samozřejmě vyplývá ze systému postupových přehlídek. Ale nemyslím si, že je to úkol zásadní. Mnohem důležitější je dát souboru zpětnou vazbu. A to takovým způsobem, aby soubor pochopil, co se mu snažíte sdělit. A nejzásadnější podle mě je motivovat tvůrce k další práci. I když má porota konkrétní výtky k inscenaci, měla by mluvit především tak, aby účinkující nezatrpkli. A aby se nad těmi subjektivními poznámkami lektorského sboru zamysleli. Jestli je budou respektovat nebo ne, to už je na nich. Jejich obvyklé publikum: rodina, přátelé a kamarádi v místě bydliště je většinou pochválí. Porota nastavuje jiné zrcadlo, které vychází ze srovnání, zkušenosti a letité praxe.

Co si budeme povídat. Pro mnohé soubory jsou rozbory na přehlídkách demotivační.

Záleží na tom, jakým jazykem porota sděluje nepříjemné věci. Soubor by nikdy neměl mít pocit, že ho lektoři kritizují nebo mu, nedej bože, nadávají. Spíš jde o to najít ten správný způsob a říct: „Hele, tohle bylo všechno fajn, ale nechtěli byste to zkusit jinak? Kdybychom se na stejnou věc – text, situaci, herecký výkon – podívali jinak, nepřineslo by to něco nového? Co by třeba i vaší koncepci a způsobu, jakým chcete na inscenaci pracovat, pomohlo?“ Primárně by to mělo být nastavené jako nabídka možností, co se s inscenací dá ještě dělat. Ne jako kritika.

Na našem webu i Facebooku si v těchto týdnech připomínáme, že tu máme výročí 30 let od založení Volného sdružení východočeských divadelníků. Je to pro tebe jako pro předsedu sdružení i čas pro bilancování?

VSVD za 30 let svého trvání prokázalo, že má smysl a že si našlo své místo na slunci. Členové, zvlášť v posledních letech, nám přibývají. Snad je to známka toho, že výhody, které plynou ze spolčování a ze členství, jsou zřejmé a divadelníci je rádi využívají. Konečně nabídku směrem k souborům se snažíme stále rozvíjet, obohacovat, obměňovat. Po revoluci vesměs skončilo odborné vzdělávání souborů v jednotlivých krajích, krom kraje Královéhradeckého. Soubory se tím začaly protloukat samy, sbíraly inspiraci v literatuře nebo na přehlídkách. Přihlásit se na nějaký seminář nebo workshop a cíleně se vzdělávat, bylo komplikované. U nás to neplatí. Ve všech čtyřech krajích, které nějakou poměrnou částí obhospodařujeme to funguje. A to především díky Centru uměleckých aktivit Impuls Hradec Králové. Zároveň tím, že zastupujeme divadelníky „našich“ čtyř krajů, rozuměj východočeské soubory v centrálních orgánech Ministerstva kultury (tím myslím NIPOS-ARTAMA, ale i další komise, které jsou přímo na MK) se snažíme budovat podmínky, ve kterých se mohou realizovat, v nichž mají jistotu opory a metodický a poradenský support. Věřím, že tato cesta je dobrá a má smysl po ní jít. Před 10 lety jsme opustili pořádání Open Air Programu mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů. Nicméně i letos, když jsme připravovali oslavy 30. výročí našeho fungování, jsme se opět vraceli k tomu, že by nebylo špatné naši činnost prezentovat více také ven, směrem k veřejnosti. Ideálně právě na OAP. V širší opoře u „nedivadelní“ veřejnosti ještě jisté rezervy cítím. Ale – jsme tu především pro soubory! Ty jsou a budou vždy na prvním místě.

To je ta úzká návaznost na Královéhradecký kraj. Je možnost expandovat více i do zbylých tří krajů, kde máme své členy? Aby nás tam bylo vidět?

Všechno, co je řízené svrchu má své problémy. Určitě nemá smysl, abychom my, z Hradce Králové, začali ostatní kraje nutit, aby se více zapojily. Na druhou stranu, pokud by zkušenost z našeho kraje byla motivací pro ostatní regiony, aby se pokusily nastavit stejný systém, tak u VSVD podporu najdou, a to v maximální možné míře.

VSVD slaví třicetiny. Ty jsi letos oslavil své čtyřicetiny – je to ve tvém životě nějaký milník?

Ne, to asi není. Milníky nekopírují žádná výročí. Spíš přichází s nějakým novým podnětem jako je práce, město, nebo cokoliv zásadního. A samotný věk? Připadám si pořád na dvacet. Stejně jako někdy na osmdesát.

Co se týká tvého aktivního působení v kultuře, byl jsi také ředitelem Kulturního centra v České Třebové…

A ještě stále jsem. Jen jsem musel, když jsem se stal místostarostou města, nahlásit „překážku ve výkonu zaměstnání“. Ale až mně mandát doběhne, vrátím se na tento post zpět. Navíc se současnou statutární zástupkyní KC jsme v úzkém pracovním kontaktu. Spolu dáváme dohromady divadelní i hudební předplatné a podílím se i na plánování výstav.

Jaká je tedy dramaturgie Kulturního centra v České Třebové? Mainstream nebo se snažíte návštěvníkům nabídnout to, co se zpravidla na menší město nedostane?

Když jsem nastoupil do funkce, byly v programu KC především pořady mainstreamové, které v České Třebové mají stabilní publikum. Proto jsme je nechtěli rušit. Ale vedle toho jsem zavedl druhý cyklus divadelního předplatného pro náročnějšího diváka. Po roce a půl testování „cyklu B“ jsem ho bohužel musel zrušit. Na malém městě si našel diváckou základnu pouze u desítek diváků. Vrátili jsme se k jednomu druhu předplatného. A mezi bulvární komedie vkládáme náročnější inscenace. A ono to překvapivě funguje, jak je ten koktejl pestřejší. Ne, že by byli vždycky všichni nadšení ze všeho. Nádherně to rezonuje. Publikum je spokojené, že se jen nesměje, ale dostane i něco k zamyšlení. V této kombinaci si to diváka našlo.

Nebudeme mluvit jenom o divadle, ale zmíníme i koncerty a výstavy.

Víš, co je úžasné? Že Česká Třebová je jedno z mála měst, které má největší abonomá na vážnou muziku. Fakt, že děláme Bennewitzův festival a mezinárodní festival varhanní hudby je dokladem toho, že publikum je zvyklé a má klasiku rádo. Vedle toho je v České Třebové velká posluchačská základna country a folkové hudby, kterou v KC úplně neděláme, především s ohledem na to, že pořadatelů minifestivalů folk-country je u nás spousta. Nosili bychom dříví do lesa. Ale nabídli jsme například jazzové abonomá, které si velmi rychle našlo svého cílového posluchače a funguje úžasně. Kromě toho jsme několik let pořádali jazzrockový festival, protože i bigbeaťáci ve Třebové jsou. Je to pestrý koktejl toho, co mají Třebováci rádi a na co chodí.

Lidé vnímají českou Třebovou především jako železniční uzel, ale ono je to vlastně velmi kulturní město.

Doufám, a jsem o tom pevně přesvědčen. Když dnes ze své pozice místostarosty, který má v gesci mj. kulturu, vidím, jak si stojí například městská knihovna v době, kdy se obecně málo čte, v porovnání s jinými knihovnami v regionu, tak mě to naplňuje štěstím. Naše knihovna stále roste, nabírá nové čtenáře. Jsem za to moc rád. Rozšiřuje se i městské muzeum. Jeho výstavy jsou hojně navštěvované, chodí tam školy. KC doplňuje nabídku kinem a výtvarnými výstavami nejen regionálních umělců, ale i zvučných jmen, výstavní síň KC je místem, kam se sjíždí lidé z celé republiky, včetně Prahy nebo Havířova. Mám pocit, že se nám daří z České Třebové dělat hezké kulturní hnízdo. A nabídku velmi dobře doplňuje klub netradiční kultury Modrý trpaslík, který jsem před lety spoluzakládal. V něm si najdou své i příznivci rocku, punku, modernjazzu, metalu, stejně jako literatury nebo divadla a výtvarného umění.

Zeptám se tě jako místostarosty města: Kultura většinou bývá v politice na jednom z posledních míst – co se týká podpory. Jak město Česká Třebová podporuje kulturní subjekty, které v místě fungují?

Kromě toho, že zřizuje a dotuje svá kulturní zařízení – muzeum, knihovnu, KC, má vypsáno několik grantů na podporu nezávislé a amatérské kultury. Každý, kdo přijde s nějakým smysluplným konceptem, si může být jist, že nějakou podporu od města dostane. Finančně se kultura v České Třebové podporuje nadstandardně. Včetně toho, že bez městské podpory by nemohl fungovat ani klub Modrý trpaslík a ani TRIARIUS jako divadelní soubor.

Nedostáváš se někdy do střetu zájmů?

Někdy ano, ale když se tak stane, hlásím „podjatost“. Navíc o penězích, které plynou do TRIARIA nebo Modrého trpaslíka, nehlasuji. Do stejné pozice se na malém městě ovšem dostává většina volených zástupců, protože téměř každý z nich je členem nějakého sportovního či kulturního spolku, jež čerpá veřejnou podporu.

Máš toho požehnaně.

Vším, čím jsem kdy byl, a vším, čím jsem, jsem opravdu rád. Jsem člověk, který neumí „nic nedělat“. Vidím-li, že věci, které dělám, jsou smysluplné, věnujujim rád veškerou energii. Sedět s rukama v klíně můžu v důchodu. A tak děkujuvšem, kteří se mnou na čemkoli spolupracují, že jsou ke mně mnohdy velmi vstřícní a benevolentní. Vím, že to se mnou někdy není jednoduché. O to víc si našich přátelství, spoluprací a kontaktů vážím. Díky!

Ptala se: Kateřina Fikejzová Prouzová