Boris Prýgl: živý divák je nenahraditelný

Basbarytonista, jeden z nejtalentovanějších mladých pěvců, který vystudoval Vysokou školu múzických umění v Bratislavě, a po svém prvním angažmá ve Slovenském národním divadle zpíval na jevištích po celém světě.

záznam streamu: ZDE

Così fan tutte je nadčasová a často nepochopená opera

V poslední době můžete vidět Borise Prýgla mimo jiné ve Stavovském divadle v kontroverzní Mozartově opeře Così fan tutte (v překladu také jako Takové jsou všechny, nebo Škola milenců). Tato opera byla napsána v druhé polovině 18. století, a už tehdy se svým obsahem vyjímala oproti ostatním operám. Děj vypráví o mladých milencích, kteří si jsou jisti věrností svých partnerek. Škodolibá sázka je ale přesvědčí o opaku. „Řekl bych, že tato opera není oblíbená už kvůli příběhu. Così fan tutte už ve své době nebyla korektní,“ říká Boris Prýgl, sólista vystupující v opeře, o které hovoří. „Možná lidé jdou vyloženě na komedii, ale my jsme se to snažili s paní režisérkou pochopit jinak. Bránili jsme se tomu, dělat to jinak, než jako komedii. Paní režisérka to ale viděla hloub. Viděla hořkost tragikomedie, která už je geniálně v době Mozarta zachycená. Doufám, že se nám to podařilo. Odehrává se v bezčasí. Myslím, že je to dobře, protože tak jak se traduje, že Mozart je nadčasový, tak si pozorný divák dokáže v této inscenaci najít sebe sama a dobu kterou prožívá.“

Začalo to před obrazovkou, kde zpíval Luciano Pavarotti

Nápad na kariéru operního pěvce vznikl ve chvíli, kdy Boris Prýgl seděl před televizí, a sledoval Luciana Pavarottiho. „Maminka chtěla být operní pěvkyně, a tak když jsem jí říkal, že bych to chtěl jednou dělat, až budu velký, tak se tomu začala věnovat. A dnes tady s tebou sedím, a povídáme si o opeře,“ líčí Boris Prýgl Josefu Janu Kopeckému. Říká také, že přišly i chvíle, kdy si nebyl kariérou operního pěvce jistý. „Na první operetu mě vzala babička, a tenkrát jsem řekl, že opereta je lepší, protože tam se aspoň občas mluví. Postupně jsem se ale začal víc věnovat opeře.“ Boris Prýgl se proposlouchal nejen k opeře, které se profesionálně věnuje, ale také ke staré hudbě všeobecně. Cítí z ní poctivost a propracovanost. „S muzikálem nemám úplně vztah. Mám rád starou hudbu, protože tam jsou slyšet školení zpěváci. Cítíš, že je to školený a posazený hlas. I proto mám raději starší muzikály a starší hudbu.“

Po období mutování byl zpěv jedinou cestou

Jednou ze zkoušek jako zpěvák prošel Boris Prýgl v náročném období mutování hlasu. Ale naštěstí toto období přečkal, vyhrál pěveckou soutěž, jak vypráví, a pak už bylo jasné směřování na Vysokou školu múzického umění v Bratislavě. Do té doby navštěvoval pouze zpěv na ZUŠ, dramatické vzdělání neměl žádné, a horečně se doučoval hudební teorii, které nedal ani tehdy moc. „Spoléhal jsem na to, že to po mě nebude nikdo chtít. A pak jsem navštěvoval hodiny dramaťáku, abych se naučil jevištím pravidlům,“ dodává Boris Prýgl, host Antré a Josefa Jana Kopeckého. Moderátor Antré se na ten dramaťák samozřejmě nezapomíná zeptat, takže Boris Prýgl dál vzpomíná na to, co mu docházení na dramaťák přineslo v jeho budoucí kariéře. „Dramaťák mi dal aspoň trochu jevištní mluvu, i to že jsem začal vnímat své tělo, své nohy, začal jsem se s ním vyvíjet. Začal jsem navštěvovat i spoustu letních kurzů, a tam jsem se vůbec zdokonaloval. Ale v tom dramaťáku jsem zažil takovou perličku, a to byla role, když jsem hrál mobil. Mělo to velký úspěch,“ směje se Boris Prýgl.

Češi nejsou v hudbě tak přesní, ale jdou za hudbou

Boris Prýgl je v současné době také sólistou Bavorské státní opery v Mnichově, a tak může porovnat práci Němců a Čechů – jak se liší přístup k hudbě a k libretu? „Řekl bych, že u nás se jde víc za hudbou a v Německu musí být všecko tak dokonale nastudované, že se až vytrácí ta specifičnost. My nejsme tak přesní, ale jdeme víc za hudbou.“ Podle vyprávění Borise Prýgla je zcela odlišný přístup i v Německu a Rakousku. V Německu musí být všechno přesně a inscenace musí šokovat, v Rakousku se zkouší tak, jak to Mozart napsal, v České republice se dělají opery hezky lidově, tradičně. Boris Prýgl není zastáncem ani jednoho z přístupů. Každé dílo si zkrátka žádá něco svého, specifického. „Pokud jdeš po obsahu, a teď myslím na pana dirigenta Chalupeckého, to téma samo o sobě je kontroverzní, tak proč bych ho měl dál předělávat? V moment, kdy se snažíš dělat něco víc, tak jsou dvě možnosti: buď se to podaří, a bude to obrovský úspěch, anebo z toho bude dobrá inscenace, ale no… většinou jsem zažil, že když se snažil vložit režisér nebo dirigent něco nového, nebo spoustu metafor, tak si to divák nepřečte.“

Jsem rád za každé představení, kde je divák, protože to je nenahraditelné

Doba neveselá pro všechny divadelníky zasáhla zásadně i operu. Na přenosy odehrávané před prázdným jevištěm vzpomíná nerad i Boris Prýgl, pro kterého byla tato doba, jako pro každého z nás, velice těžká. „Nejlepší místo kde jsem hrál, už neříkám. Po době covidu, kdy jsme nemohli hrát pro publikum, jsem rád za každé představení, kde je divák, protože to je nenahraditelné.“

Přijímání kritiky a diváci – neKRITICI

Díky tomu, že Boris vystupuje nejen na jevištích České republiky, může hovořit také o divácích, kteří operu navštěvují. Zcela jiné zážitky, oproti českým divákům, má třeba i ze sousedního Německa. „V Mnichově jsem zažil velice vstřícné a živé reakce, ale i naopak jsem zažil bučení a palce dolů. To se u nás třeba nestane. Potlesk proběhne vždycky. Někdy se vracíš dvakrát, někdy třikrát. U nás se o záporné kritice spíš píše na sociálních sítích. Každý tomu rozumí, ale nestane se, že by někdo nahlas bučel,“ popisuje Boris Prýgl. A jako každý výkonný umělec musí čelit kritice, která je už nedílnou součástí jakékoli profesionální umělecké produkce. Boris Prýgl uznává, že pozitivní kritika se čte vždycky lépe, nicméně každá kritika se musí brát s nadhledem a rezervou, ale i jistou pokorou. „Já jsem byl hrozný v přijímání kritiky, třeba od maminky. Od rodiny se to přijímá možná nejhůř. Ale já jsem to obecně hodně špatně snášel. Je hrozně ošemetné, kdo je opravdový odborník. Většinu kritiků už znám, takže něco beru s rezervou, něco si přečtu rád.“

Budoucí plány, anebo neplánovat?

Pochopitelně i mladý pěvec Boris Prýgl měl a má sny. Pro pěvce Borise je asi největší meta Metropolitní opera v New Yorku. Nicméně i tento sen se časem mění. „Do třiceti být v „METce“, to jsem říkal. Ale teď už chci hlavně hrát. A je vlastně jedno kde a kdy. Možná že po třetím lockdownu už bych se na to vykašlal. Hledat v sobě nějaký motor, nebo zárodek nějaké naděje, proč se to učit, a proč bránici trénovat, když nevíme, jestli to bude dál fungovat. Sval musíme neustále trénovat a udržovat ho v té nejlepší kondici. Bez hraní to nejde,“ říká s vroucným přáním Boris Prýgl.

Jaké vysněné role má Boris Prýgl, a jaké další perličky během své kariéry zažil, se můžete poslechnout ze záznamu Antré.

Poslechněte si záznam celého Antré:

záznam streamu: ZDE

Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centru uměleckých aktivit.

Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.

foto: Kateřina Fikejzová Prouzová

autor: Lucie Kotěrová