Ema Zámečníková má za sebou velice pestrý profesní život, který se stále točí okolo divadla. Absolventka DAMU, pedagožka a lektorka. Učila třeba na ZUŠ Střezina v Hradci Králové – stála u zrodu Divadla Jesličky. Učila také na konzervatoři v Pardubicích a jako externí pedagog na DAMU. V současné době se věnuje především lektorské činnosti. Objíždí přehlídky, pořádá a vede workshopy. Její kořeny ale pochází od nás, z východních Čech.
Ema Zámečníková pracovala na okresním kulturním středisku (OKS) v Hradci Králové, v dnešním Centru uměleckých aktivit Impuls. Mnozí to možná ani neví, ale stála u vzniku několika postupových přehlídek – třeba v Úpici a Červeném Kostelci. A jak vzpomíná, její odkaz je schovaný i mezi základy festivalu Open Air, dnešního festivalu REGIONY. „Založila jsem festival Divadelní šance, který se později přidružil k Regionům. Byl to festival pro mladé umělce, kteří tak získali příležitost, veřejně se prezentovat,“ představuje stručně Ema Zámečníková. Vzpomíná však na nelehké začátky tohoto festivalu: „Musela jsem se usmívat na hodně papalášů, abychom to mohli uskutečnit.“
Při své profesi metodičky se Ema Zámečníková poznala, a dál spolupracovala, s Mirkou Císařovou, na kterou velice ráda vzpomíná. „Byly jsme kamarádky a vstoupily jsme do spolupráce při pořádání dílen. Poznala jsem ji jako velkou diplomatku, a díky ní jsme mohli uskutečnit krásná setkání a workshopy,“ vypráví Ema Zámečníková. Dál popisuje dojem z dílen, které v té době probíhaly. „Tvořilo se, a šlo především o setkání. Ti lidé spolu během dílny dýchali. Dodnes se setkávám s lidmi, kteří na to moc rádi vzpomínají.“
Ema Zámečníková jako metodička OKS také iniciovala aktivitu malých divadelních forem. Tam se potkala, mimo jiné, s osobnostmi, které později tvořili společně s Josefem Tejklem Jesličky. A o době vzniku Jesliček Ema Zámečníková říká: „Bylo to velmi živé, velmi dobré podhoubí pro to, aby vzniklo to, co vzniklo. Lidé tam chodili žít.“ Již od více hostů Antré jsme slyšeli krásné vzpomínky na to, jak byly Jesličky centrem mladých lidí, kteří se tam denně vraceli, a vznikla jedinečná komunita okolo divadla. Ema Zámečníková s láskou vzpomíná na to, jak vzácně se sešla se svými kolegy v Jesličkách: „Vzájemně jsme si chodili na premiéry a dokázali jsme existovat vedle sebe, ačkoliv jsme všichni hodně rozdílní. Fungovalo mezi námi jiskření.“ Ema Zámečníková přicházela do Jesliček se svým divadlem Do kapsy. Kromě tohoto souboru se dál rozšiřoval počet jejích žáků, a rostl velký vliv a divadelní poetika Emy Zámečníkové, kterou máme spojenou především s prací s textem.
Na Emu vzpomíná, jak už bylo řečeno, mnoho jejích odchovanců. Mluví se o ní, jako o přísné ženě, která ale byla i mámou a pojítkem celou skupinou. „Být mámou svých žáků je lichotivé,“ říká Ema Zámečníková. Její bývalé kolektivy se dodnes stýkají, a neupřou se silné zážitky, které spolu pod Eminým vedením prožívali. Dokázala prý probudit v každém sílu a odvahu k tomu, aby se věnoval tomu, co ho táhne a baví. Mnoho lidí postrčila k divadlu tak, že se mu věnovali dál, třeba i v profesním životě. Samozřejmě úplně všem se to nestalo. Ema Zámečníková přiznává, že pro každého divadlo není. Někomu to nepřináší potěšení, někomu to vyloženě nesedí. A to se stávalo a stává nejen Emě Zámečníkové. Optimisticky ale Ema dodává, že divadlo zůstává v nitru u každého, který k němu přičuchl. Nemusí se mu věnovat aktivně, ale stačí, když se vrací do divadla jako divák.
V 90. letech vznikaly divadelní tábory, které pořádal IMPULS Hradec Králové. Ema Zámečníková zvala pravidelně Miroslava Vildmana jako lektora na přehlídky. A právě on přišel s nápadem na divadelní tábor. Čtrnáct dní se zkoušel tvar na námět Malého prince v několika skupinách. Miroslav Vildman tyto výstupy propojil, a výsledek se natočil jako film. Jistě další nezapomenutelné zážitky pro řadu lidí.
Současné radosti Emy Zámečníkové
Na otázku, z chatu streamu Antré, co dělá Emě radost? Ema Zámečníková s potěšením odpovídá: „Osobně mi dělá radost to, že se k nám přestěhovala naše dcera. Dvougenerační spolužití je dvougenerační spolužití. Denně mám radost z toho, že se tohle učím žít. Profesně mě těší všechno.“ Kéž takto s radostí odpovídají všichni, kterých se zeptáte.
Ema Zámečníková se také zmiňuje o sousedském souboru Háček v Horních Černůtkách, kde Ema žije, a soubor funguje od roku 2016. „Se sousedy jsme vytvořili dvě inscenace a dokonce jsme vyrazili i na přehlídku. Na inscenacích teď nepracujeme, spíš děláme takové happeningy. Když je nějaká událost ve vesnici, tak vytvoříme výstup. Tohle je asi cesta, jak můžu prospět té vesnici i sobě. Při tom je mi velmi dobře,“ představuje práci s Háčkem Ema Zámečníková.
Josef Jan Kopecký se nezapomněl zeptat ani Emy Zámečníkové, jak vnímá pojmenování amatérské a ochotnické. Co jí víc sedí? „Ani jedno nevystihuje opravdu to, o co jde. Amatérské je z lásky. Ale mnohdy to dosahuje takových kvalit, že nejde jenom o tu lásku. A i profesionál to musí milovat. Ochotnický má být z ochoty, ale není opět to není jenom o ochotě. Jde o nějaké puzení. U amatérů je více ambicí než lásky. Ambice mohou dost posílit ale i zabít. Mně osobně ambice ubližovaly. Když jsem měla pocit, že něco o divadle vím, tak nastoupily ty ambice. A to bylo špatně. Zůstaňme spontánní a upřímní!“
Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centru podpory uměleckých aktivit - Impulsu, Hradec Králové.
Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.
foto: Aleš Řehořek
autor: Lucie Kotěrová
Souhlasím Tyto stránky používají cookies za účelem lepšího komfortu jejich prohlížení. Pokračováním v prohlížení vyjadřujete souhlas s jejich používáním.