Jaroslav Pokorný: bývá dost nervózní a na jevišti se neubrání sebekontrole

Herec, který dle některých hlasů lépe píše, než hraje. A tak tedy slovesný dramaturg Českého rozhlasu Hradec Králové a šerif královéhradecké osady Vycházejícího slunce.

záznam streamu: ZDE

Jaroslav Pokorný, host Kateřiny Fikejzové Prouzové, nechtěl být hercem odjakživa. Toužil například po tom, být hasičem nebo kuchařem. Pro kuchaře však rodina Jaroslava Pokorného neměla pochopení. Takže šel studovat na gymnázium a poté na Vyšší odbornou školu hereckou. Kdy to ale s tím divadlem opravdu začalo? Začalo to u jednoho z dalších snů – Jaroslav Pokorný snil o hře na kytaru. Při přijímacích zkouškách na základní uměleckou školu však neuspěl. A tak posléze zkusil literárně-dramatický obor. „Jednou přišla do třídy na základní škole taková dáma bujných kadeří, a zvláštní zarostlý pořízek, a mluvili o tom, jak je fajn dělat divadlo. Byli to Pepík Tejkl a Jana Portyková. Tak jsem si řekl, že tam zajdu, a když se mi to zalíbí, tak tam budu chodit. Hrozně mě to chytlo,“ vzpomíná Jaroslav Pokorný.

„Děti, představte si, že jste kamínky.“ Dramatická výchova nebo dělání divadla?

Během let docházení na dramaťák na ZUŠ Střezina zažil Jaroslav Pokorný plno obohacujících zážitků, jak říká – spoustu přehlídek a seminářů. Díky tomu samozřejmě poznal mnoho lidí a různé způsoby vedení. „Jednou jsme byli v rámci nějaké přehlídky na semináři, kde nám bylo řečeno: „Děti, teď jste kamínky. Představte si, že na vás padá déšť. Šel jsem za Janou Portykovou, a říkal jsem jí, co je to za blbost? Vůbec jsem to nechápal, když jsme měli dělat divadlo. Ve škole na Střezině bylo jeviště, a tam se dělalo to divadlo.“

Jaroslav Pokorný se později stal také učitelem literárně-dramatického oboru na Střezině. Jak tedy pohlížel na vedení žáků? „Kamínky na které prší: Někomu to může fungovat,“ říká Jaroslav Pokorný. „Je to jedna z variant a třeba to někomu funguje, ale já nejsem tohoto zastáncem. Když chce někdo dělat divadlo, tak si myslím, že tam to úplně nepatří. Ale když si vezmeme LDO jako terapii nebo určitou cestu k něčemu, nebo poznání sebe sama, tak to může zafungovat. Proč ne?“ Uvažuje nad způsoby divadelní práce s dětmi Jaroslav Pokorný.

Jaroslav Pokorný vedl své žáky dle svého divadelního uvážení – dal jim sebe

Jaroslav Pokorný dostal nabídku, pracovat jako učitel LDO, od své učitelky Jany Portykové. Jelikož to nebylo jeho vlastním záměrem, měl jisté pochybnosti. Jak je na místě asi u každého učitele. „Tehdy jsem úplně nevnímal, že tam mám co dělat. Nebyl jsem si jistý, jestli mám co dát. A když jsem se pak někde bavil s Ninou Divíškovou, tak jsem to zmínil, a ta mi řekla: ‚Co bys dával?! Dej sebe, to je nejvíc!‘ A tak jsem dal sebe.“ Na ZUŠ Střezina učí LDO několik učitelů, a každý může nabídnout něco jiného. Jaroslav Pokorný také přinesl na oltář dramaťáku svůj pohled na divadlo a svou osobnost, a jak je zcela přirozené, někteří žáci s tím byli ztotožněni, s jinými se Jaroslav Pokorný nesetkal. „To je na tom učení to nejtěžší, aby si pedagog v ten daný moment sedl se svým žákem,“ dodává Jaroslav Pokorný
a říká, že i proto se časem zaměřil na jednu věkovou kategorii.

Vzpomínka na Pepíka Tejkla, učitele i parťáka

Jaroslav Pokorný vzpomíná, jako mnoho jiných, na Josefa Tejkla, jako na zásadní osobnost, kterou mohl v životě potkat. Inspiroval celou svojí osobou. „Byl to chlapák se vším všudy“, říká Jaroslav Pokorný. „S věcmi se nemazal, a pojmenovával je jasně. Režíroval tak, že měl jasné vize, ale herec měl zároveň i čas a prostor pro svůj vklad. Dost bazíroval na textu, a s tím jsem měl taky problém. Mnoho věcí ohledně Pepíka doceňuju až zpětně.“

„Vyšší odborná škola herecká znamenala především obrovské množství setkání se zajímavými lidmi.“

Éra Jesliček měla na Jaroslava zcela zásadní vliv, protože když se na konci studií na gymnáziu rozhodoval, kam dál, zvolil si divadlo. Přijímací zkoušky dělal jak na DAMU, tak na JAMU, ale nakonec uspěl na Vyšší odborné škole herecké. „Objevil jsem Vyšší školu hereckou, protože jsem opravdu chtěl to herectví studovat. Později jsem se setkal s učiteli, kteří byli v komisích přijímacího řízení na DAMU i na JAMU, a dokonce jsem s některými i spolupracoval. Boris Rösner, který byl u přijímaček na DAMU, mi později řekl, že mě opravdu nemohl přijmout, protože to, co jsem předvedl na přijímačkách, byl naprostý omyl. Ale to jsou věci, ke kterým dojde člověk časem,“ líčí Jaroslav Pokorný.

Vyšší odborná škola herecká nabízí svým studentům získání dovedností, které jsou důležitou výbavou profesionálního herce. Jaroslav Pokorný vzpomíná na hodiny věnované různým pohybovým oblastem, ve kterých, jak říká, se úplně necítí. Zásadní pro něj však byly možnosti, setkávání se s různými lidmi, profesionály ve svém oboru. „Vyšší škola herecká mi dala obrovské množství setkání se řadou zajímavých lidí – režiséři, pedagogové, možnosti hostování v profesionálních divadlech.“ To vše jsou zkušenosti, za které je vděčný snad každý pokorný divadelník.

První psaní na Hronově

Jaroslav Pokorný, v současné době slovesný dramaturg, se v jisté době rozhodl, že psaní pro něj bude opravdu lepší než herectví. Sebekriticky usoudil, že se tak bude cítit lépe. Jeho první zkušenost s psaním byla v redakci Jiráskova Hronova, kam ho s sebou vzala Jana Soprová, jeho tehdejší učitelka Dějin divadla. A pro Jaroslava Pokorného se otevřely nové dveře a nové možnosti setkávání s lidmi, kteří mají co předávat. „Pak se ozvaly hlasy, které říkaly: ‚Ty možná líp píšeš, než hraješ,‘ a tak jsem o tom začal uvažovat. Všechno se děje tak, jak má. Později jsem uznal, že profesionální divadlo není pro mě.“

„Pohodu jsem si mohl dovolit díky tomu, že jsem měl dobrý šéfy.“

Jako redaktor začal Jaroslav Pokorný poprvé pracovat v Mladé frontě Pardubice. Dál ho čekaly i pozice na jiných místech, ale jak říká, všude měl štěstí na lidi, kteří ho obklopovali. „Kamarádi a zároveň lidi, kteří mě učili. Tak jsem se učil za pochodu.“ Jaroslava Pokorného zná hodně lidí jako pohodového „týpka“, který na nic nespěchá. Mluví o něm takto i Kateřina Fikejzová Prouzová, která vzpomněla na hořící uzávěrky v redakci. Jaroslav Pokorný byl ale naprosto v pohodě. „Pohodu jsem si mohl dovolit díky tomu, že jsem měl dobrý vedení. Tolerovali mě.“

Divadlo je stále součástí života

Profesně se Jaroslav Pokorný divadlu nevěnuje. Nicméně táhne ho stále, a tak se k němu pomalu vrací, a třeba se ještě dočkáme velkých rolí v jeho podání. „Mít rád divadlo a žít divadlem, jsou dvě různé věci. Já jsem člověk, který má rád divadlo,“ říká o sobě Jaroslav Pokorný, a vysvětluje tím fakt, proč se divadlu nevěnuje profesně. Dalším z důvodu také je, že bývá dost nervózní, a na jevišti se neubrání sebekontrole. „Stres mě stresuje hodně, ale snažím se, nedávat to najevo. Před představením jsem hodně nervózní. Jsem rád, když na mě nikdo moc nemluví. Divadlo je kolektivní záležitost, a bojím se toho, že to ostatním zkazím. Mám přílišnou sebekontrolu, a kolikrát na jevišti vypnu, a řeším, jak stojím, a to by herec neměl,“ říká Jaroslav Pokorný.

Divadlo Jaroslava Pokorného přitahuje a táhne, a stalo se tedy, že se ujal režie u ochotníků v Třebechovicích, kde s nimi nastudoval inscenaci Muškaření. „Třebechovičtí mě oslovili, a pořád jsem měl pocit, že by si zasloužili lepšího režiséra. Jako režisér se úplně necítím. Oni chtěli dělat komedii, a to já neumím. Neumím ani dělat situace. Sám nemám moc rád, když mě někdo přesně režíruje, takže to nedělám ani těm hercům,“ říká o své režii Jaroslav Pokorný, a dál s nostalgickým úsměvem vzpomíná na tuto spolupráci, která pro něj byla příjemnou zkušeností především díky skvělému a nadšenému kolektivu.

Jaká role Jaroslavu Pokornému sluší nejvíc?

Jaroslav Pokorný se lépe cítí jako herec než jako režisér. Při herectví totiž cítí menší zodpovědnost než při režii. Rád dělá divadlo, které ho baví, a které ho naplňuje. Snaží se pracovat s režiséry, kterým věří. „Moc mě baví proces čtení a hledání v textu. V pohybu na jevišti mám stále ostych a občas se hlídám, jak to dělám. U režie musí mít člověk nějakou vizi, musí to umět všechno prokomponovat. Na to nemám dostatečnou představivost. Potřebuju věci vidět na jevišti, a pak případně řeším jejich změny.“

Další rolí, kterou si Jaroslav Pokorný vyzkoušel, a stále ho drží, je role šerifa osady. Při této roli je člověk svobodný, přirozený. „Šerifem jsem se stal tak, že předešlý šerif už chtěl skončit, a tak jsem byl zvolen. Už to dělám dvanáct let.“

Herec, redaktor, učitel, režisér, dramaturg, šerif, tatínek. Pokorný, ale svéhlavě zapálený ke všemu, co dělá. Jaroslav Pokorný, host Antré.

Poslechněte si záznam celého Antré:

záznam streamu: ZDE

Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centru podpory uměleckých aktivit - Impulsu, Hradec Králové.

Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.

foto: Josef Jan Kopecký

autor: Lucie Kotěrová