Jiří Polehňa: z loutek se stala životní vášeň

Lidový loutkář Jiří Polehňa o sobě říká, že je lidový loutkář, protože je pošlý z lidu. Má za sebou loutkovou Lidovou konzervatoř u Jana Dvořáka, a pak ještě výtvarnou Lidovou konzervatoř. Jinak je to samouk. „Tak tím pádem jsem si říkal, že budu lidový loutkář,“ představuje se Jiří Polehňa, host Antré a Josefa Jana Kopeckého.

záznam streamu: ZDE

Společným rysem loutkářů, těch nadšenců, kteří vezmou do ruky cokoliv, a ožije to, je hravost. A už na základní škole si hrál Jan Polehňa s papíry, a vyráběl si malé rekvizity, nebo loutky. „Vytvořil jsem ze školního sešitu malou knihovnu, jako rekvizitu. Pak to mělo samozřejmě jistý dopad ve škole i doma. Poté jsem mamince rozstříhal nějaké velice důležité plány z práce. Ona vzala ty moje výtvory svému vedoucímu s tím, že má syna blbce. A naštěstí jsme nebyli nařčeni z protistátní činnosti,“ vypráví Jiří Polehňa. Jeho pokusy s materiálem pokračovaly, když pojal myšlenku, věnovat se animaci: „Viděl jsem Staré pověsti české od Trnky, a tak jsem se začal zabývat tím, že bych dělal animaci. A rozstříhal jsem tátovi těsnění u auta.“ Poté se začal Jiří Polehňa věnovat malbě, a loutkovému divadlu se začal věnovat aktivně po vojně, kdy jeho kolega založil loutkový soubor.

Lidový loutkář s řečovou vadou si našel svou cestu

Loutkářské konzervatoře, pod vedením Jana Dvořáka, probíhaly v Divadle Drak. Snem, Jiřího Polehni, bylo dostat se tam. Ovšem v podmínkách přijetí byl předpoklad dobré výslovnosti, což mu u některých hlásek dělá problém. Na konzervatoř, se ale nakonec přece jen dostal. „Za dva roky přišla přihláška znovu, a tato poznámka o výslovnosti tam nebyla – zapomněli na to. Tak jsem tam šel, a Dvořák mě říkal: ‚Víš, že blbě mluvíš. Když mě slíbíš, že nevylezeš na jeviště, tak tady zůstaň‘,“ vypráví Jiří Polehňa, který si se svým řečovým handicapem nakonec poradil i na jevišti. „Začal jsem psát texty, který ty moje písmenka neobsahují. A když ano, tak to jsou negativní postavy.“

Divadelní vůně se nedá popsat

Jako pro rodilého Hradečáka, a pro člověka narozeného pro loutkové divadlo, bylo zcela přirozenou základnou Divadlo Drak. Jiří Polehňa se do tohoto divadla vracel opakovaně. Jeho osobním rekordem je shlédnutí jedné inscenace sedmnáctkrát. Když pak začal docházet na zmíněnou Lidovou konzervatoř, navštěvoval divadlo a nahlížel do všech zákoutí, a jak říká, užíval si vůně divadla. S divadlem máme často spojený čichový vjem, protože je specifický a krásný. „Divadelní vůně se nedá popsat,“ přemýšlí Jiří Polehňa. „Je v tom třeba trochu dřeva z podlahy. Když se udělala podlaha v Jesličkách, tak voněla. Rád jsem se tam procházel po prázdném jevišti v prázdném sále,“ říká Jiří Polehňa, bývalý pedagog v Divadle Jesličky Josefa Tejkla. „Já pro to divadlo nemám žádné předpoklady, špatně mluvím, neumím zpívat, neumím hrát na žádný nástroj, ale mám to divadlo strašně rád,“ říká o sobě Jiří Polehňa, lidový loutkář.

V diáři mám na letošní rok 116 představení

Nejen v České republice Jiří Polehňa hrál a hraje. V současné době se chystá na zájezd do Dublinu. Pro tyto cestovní příležitosti si vytvořil takzvané divadlo do letadla. „Vezu pidi divadlo. Udělal jsem si před časem malé divadélko na kolečkách s tím, že budu takhle chodit do parku hrát dětem místo krmení holubů. Pak jsem dostal nabídku na hraní v Irsku, tak jsem si udělal divadlo do letadla, které se vejde do kufru. A to bylo blbý, protože ho sice převezu, ale diváci nic nevidí. Což je u divadla dost problém. Tak jsem si vyrobil další letecké divadlo, a to už mám sbalené v kufru,“ směje se Jiří Polehňa.

Jedním ze zahraničních výjezdů byl zájezd na mezinárodní festival v Portugalsku, kde si dokonce Jiří zahrál portugalsky. „Byli jsme tam jediný amatéři, a kromě Portugalců jsme byli jediný soubor, který hrál portugalsky. Od člověka u kterého jsme nocovali, jsme se dozvěděli, že nám portugalsky nerozumí ani slovo. Mluvili jsme předměstským slangem jakési africké kolonie. A tak do rána s námi text piloval. Když to Portugalci zjistili, tak nám přidali ještě další dvě představení v jiných městech,“ vypráví krásný, a ne jediný, zážitek Jiří Polehňa. „Měli jsme hrát v jednom městě, a tam za námi přišel starosta, že v osm hodin večer nikdo nepřijde, protože je fotbal. Tak jestli bychom nemohli hrát v jedenáct v noci. A v těch jedenáct byl vyprodaný sál pro 500 lidí. Bylo tam snad celý městečko.“

Co se stane, když princeznu panu králi nepřivede princ, ale drak?

Na tuto otázku se Jiří Polehňa pokoušel najít odpověď při inscenaci, ve které účinkovala celá jeho rodina, manželka a dvě dcery. „Starší dcera mi jednou v hospodě v Turnově položila otázku: co se stane, když drak odnese princeznu, král dá vyhlásit, že ten kdo ji přivede zpátky, ji dostane za ženu s půlkou království, a princeznu přivede drak. To byl úžasný nápad. Tak jsme čekali, než její sestřička vyroste a všichni si to zahrajeme. Majda napsala text, to jí bylo nějak do deseti let, a mladší Aničce bylo pět a půl.“ A s touto inscenací, a se svojí rodinou, si Jiří Polehňa zahrál i na Jiráskově Hornově.

Nejcennější zpětná vazba je s kamarády, vzdělanými divadelníky u vína

Během povídání o divadle s Josefem Janem Kopeckým se, jako snad u každého hosta Antré,
i tentokrát dostalo na divadelní přehlídky a zpětné vazby od lektorských sborů. Jiří Polehňa má
o zpětnou vazbu zájem, a o divadle si rád povídá. Nicméně, hodnocení lektorských sborů vnímá zdrženlivě. „Byl jsem na mnoha hodnoceních, a ne všechna byla úplně korektní. Byly tam osobní antipatie s určitými členy poroty, a pro mě je daleko cennější, když jsme po představení se vzdělanými kamarády. Od těch se dozvím takovou optimální pravdu. Na hodnocení už ani nechodím, a nemíním se k představením vyjadřovat. Vždycky si radši posedím u skelničky a popovídám si.“

Bleší cirkus na REGIONECH

Dá se říct, že jednou z kultovních inscenací, které má Jiří Polehňa na svědomí, je Bleší cirkus, který vznikl ve spolupráci se Zdeňkem Tesařem. A právě tuto inscenaci budete mít možnost shlédnout na letošních REGIONECH v Hradci Králové, kde se představí na scéně VSVD. „Pokud mě zdraví bude přát, tak bych chtěl dál hrát. A mám domluvený s dětmi, že až budou mít pocit, že je to hodně blbý, tak mi to řeknou, a začnu zase malovat. Tím toho moc nezkazím.“ Lidový loutkář, Jiří Polehňa.

Poslechněte si záznam celého Antré:

záznam streamu: ZDE

Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centru uměleckých aktivit.

Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.

foto: archiv Jiřího Polehni

autor: Lucie Kotěrová