Jiří Vyšohlíd: v Draku je mi pořád hodně dobře

V královéhradeckém Divadle Drak působí už 53 let. Má doma na polici Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v kategorii loutkové divadlo, Cenu Českého střediska Mezinárodní organizace pro děti a mládež za dlouholetý kreativní přístup k divadlu pro děti a mládež nebo ocenění Primus inter pares pro osobnosti, které se dlouhodobou prací zasloužily o věhlas Hradce Králové. S hercem, režisérem, scénografem a jazzovým muzikantem si v Antré povídala Kateřina Fikejzová Prouzová.

záznam streamu: ZDE

Před loutkou nebudu stát, nebo nebudu hrát

Původně se rozhodoval mezi chemií a DAMU. „Šel jsem k loutkovému divadlu, protože loutkář za starých dob nebyl vidět, schoval se za loutky. Líbilo se mi, že je budu vodit a nebudu vidět,“ vzpomíná Jiří Vyšohlíd. Nemohl tušit, že dostuduje ve chvíli, kdy začne nová éra loutkového divadla. Režiséři začali vystrkávat loutkoherce na scénu.

„Po studiu jsem dostal umístěnku do Středočeského loutkového divadla v Kladně. Dostal jsem roli živého námořníka. Málem jsem se na tom jevišti studem propadnul. Nemám v sobě hereckou exhibici, tu potřebu se ukazovat,“ směje se Jiří Vyšohlíd.

Nakonec si zvyknul. Ovšem prý až po šedesátce, kdy začal divadlo brát hlavně jako zábavu.

Drak na celý život

Zůstat 53 let v jednom angažmá, to už je výdrž a nezpochybnitelný silný vztah s Divadlem Drak. Objevily se někdy nějaké krize? „Za tu éru se asi dvakrát nebo třikrát stalo, že jsem uvažoval o odchodu. Hlavně, když jsem měl problémy se svým muzikantstvím, tedy se skládáním nebo aranžováním. Mám totiž povahu, že se mi nechce chodit do konfliktů. Když se něco zkoušelo nebo korepetovalo, nedokázal jsem kolegům říct, že to mají zpívat jinak. Když jsem do udělal, naštvali se,“ vysvětluje Jiří Vyšohlíd. Začal se rozhlížet po jiných divadlech. Nakonec se rozhodnul, že nikam nepůjde a zůstane. Dnes říká, že je mu v Draku dobře.

Do minulosti se Jiří Vyšohlíd neohlíží. Podle něj se ze vzpomínek žít nedá. „Raději myslím dopředu než dozadu. Mezi mladou generací se cítím skvěle, nechtěl bych pracovat mezi vrstevníky. Jak bych vypadal,“ děsí se Jiří Vyšohlíd. Snaží se udržovat i ve fyzické kondici. Každé ráno cvičí, jezdí na kole, pořád něco dělá. Práce pro něj nekončí ani doma.

„Kdysi jsem si postavil nahrávací studio na půdě v domě, kde bydlím. Nahrávám věci pro divadlo a pak to zpracuji. S digitální technikou si docela rozumím. Ale mám rád techniku, která člověku slouží, ne která bere člověku čas,“ upřesňuje Jiří Vyšohlíd.

Technikáři z Draku mají galeje

Technický pokrok se nezastavil ani v divadle. Existují inteligentní světla, pracuje se projekcí, počítačovou animací. Jak se zkušený bard vyrovnává s touto stránkou? „V zásadě mi to nevadí. Bohužel s tím souvisí nejrůznější technické problémy. Například v inscenaci Bílý tesák, kde se pracuje naživo s kamerou. Během představení se ulomí drát, protože je to akční a kamera nefunguje,“ uvádí Jiří Vyšohlíd s tím, že obdivuje technikáře z draku: „Mají galeje, a ještě se smějí!“

Jak se režíruje pro děti

„Kdysi jsem s kolegy, kteří jsou také muzikanti, dělal inscenaci o hudbě. Jmenovala se Nalaďte si vidličku. Opravdu dlouho jsme na tom pracovali. Jenomže první reprízy byly zvláštní. Děti moc nereagovaly. Po dvaceti reprízách se to proměnilo. Prostě až když jsme z toho měli radost my, začaly se bavit i děti,“ říká Jiří Vyšohlíd a dodává, že když si inscenace sedla, začaly se děti vrhat na pódium a rvaly jim z ruky hudební nástroje. „Děti jsou skvělé publikum. Naprosto upřímné. Nectí konvence, aby se tvářily mile, když se jim to nelíbí. Děti začnou kašlat, bavit, ošívat se. Děti neošidíte,“ tvrdí Jiří Vyšohlíd.

V momentě, kdy přišla řeč na děti, došla i řeč na potomstvo Jiřího Vyšohlída. Nejstarší syn nemá divadlo rád. Je to tím, že když byl malý, buď byl tatínek v divadle nebo seděl doma a připravoval něco pro divadlo. „I když teď za námi chodí pracovně a se svou produkční společností nám natáčí profesionální záznamy nebo upoutávky,“ říká Jiří Vyšohlíd. „Dcera se dala na divadlo, ale dneska ho dělá jako one woman show a je docela úspěšná. Třetí syn od mala tíhnul k muzice, hraje na baskytaru,“ upřesňuje Vyšohlíd s tím, že dokonce spolu sedm let hrají v jedné kapele.

All that jazz

Kdyby nebyl Jiří Vyšohlíd hercem, určitě by byl hudebníkem. Muzika je neoddělitelnou součástí jeho života. Svoje srdce ztratil pro jazz. Chtěl hrát na klarinet, ale učil se na něj sám a podle svých slov blbě. Tak přesedlal na klavír. „Klavír jsem vždycky používal jako podpůrný prostředek pro skládání. Až když jsem měl něco převést v kapele, začal jsem cvičit tři hodiny denně. Dnes už na to nemám čas, protože pořád něco dělám,“ přiznává Jiří Vyšohlíd.

Jeden čas tvořil úspěšné duo s jazzovým flétnistou Martinem Brunerem. Poprvé vystoupili na vernisáži. Měli velké obavy, jestli jejich styl a improvizaci publikum vezme. Bylo příjemné překvapení, že naopak sklidili velký úspěch.

Proč nemá Jiří Vyšohlíd rád činohru? Jaká je budoucnost kultury? Podívejte se na celý záznam našeho milého povídání s Jiřím Vyšohlídem.

Poslechněte si záznam celého Antré:

záznam streamu: ZDE

Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centru podpory uměleckých aktivit - Impulsu, Hradec Králové.

Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.

foto: Tomáš Zeman

autor: Kateřina Fikejzová Prouzová