Josef Horáček: divadlo je děvka, která chytne a nepustí

Jaroměřský rodák, kterému se všechno děje náhodou, avšak vždy tím správným směrem. Náhodou se stal policistou. Náhodou se stal jaroměřským starostou. A náhodou se dostal k divadlu. A stejně tak jako za sebou náhoda zanechává stopy, i další host Antré a Josefa Jana Kopeckého je zanechává za sebou.

záznam streamu: ZDE

Josef Horáček je v amatérském divadle činný od roku 2001. O divadle samozřejmě věděl mnohem a mnohem dříve, ale do té doby ho divadlo nijak nezasáhlo. Povinně navštěvovaná školní představení nebudí v Josefu Horáčkovi dobré vzpomínky. Jak říká, při těchto návštěvách získal vůči divadlu spíše apatii: „Byly to dlouhé hodiny, které jsem si tam musel odsedět. Nepamatuju si žádné představení. Vždy jsem musel sedět hned vedle soudružky učitelky, protože jsem byl trochu grázlík.“

Na letním táboře hodně pršelo, náhradním programem bylo divadlo

Naštěstí se nechuť vůči divadlu vytratila, a to díky manželce Josefa Horáčka. Vypráví o ní, že ona je důvodem nejen jeho profesního života, kdy se rozhodl pro dráhu policisty, ale díky ní také našel cestu k divadlu. V době své služby u policie jezdil jako vedoucí na letní tábory do Budislavi. A jedno rozmarné léto hodně pršelo. Proto si vedoucí hledali cesty, jak naplnit celo táborový program. Josef Horáček se rozhodl pro divadlo. „Byla tam velká jídelna, a tak jsme se rozhodli dělat divadlo pro zbytek tábora. Děti si napsaly scénář, já jsem to korigoval, režíroval, a vlastně jsem v tom také hrál. Manželka hlavního vedoucího byla tehdy členkou DS Vrchlický. A po tomto táborovém kusu se mě ptala, jestli jsem někdy divadlo hrál. Že mám talent, a jestli si nechci zkusit dělat divadlo. To jsem hned kývl, že ano,“ vzpomíná Josef Horáček.

Divadlo je děvka, která se chytne a nepustí

„Po divadle jsem toužil od malička, ale nevěděl jsem, jak se k tomu dostat,“ říká Josef Horáček, když vzpomíná na svůj vstup do divadelního souboru Vrchlický, ke kterému neodmyslitelně patří dodnes. Jeho první rolí byla role Učitele ve hře K. Čapka Loupežník. I když do té doby divadlo nikdy nehrál, stalo se náhodou, že při prvním představením této inscenace hrál Josef Horáček hned dvě role. Představitel Kaprála totiž nečekaně odpadl. A potom šel Pepa z role do role. „Od tohoto představení mě divadlo hrozně chytlo. Divadlo je děvka, která chytne a prostě nepustí,“ říká Josef Horáček o jasném a vášnivém vzplanutí k divadlu.

Divadelní soubor Vrchlický Jaroměř

DS Vrchlický má tradici od roku 1889. Počet členů je v současné době do sta, aktivních hrajících členů je asi třicet. DS Vrchlický patří ke zlatu Jaroměře, která je velice bohatá na spolkovou činnost vůbec. O jaroměřském ochotnickém divadle je ale opravdu hodně slyšet.

Tradicí souboru je, že každou sezónu nazkouší novou celovečerní inscenaci a pohádku pro děti. Josef Horáček se od svých začátků v souboru zapojoval nejen jako herec souboru, ale také jako režisér i autor. Dramaturgie souboru není nijak pevná, ale jak říká Josef Horáček, vždy je to kolektivní záležitost. Členové souboru se vždy domluví na tom, na jaké téma, žánr či konkrétní hru by měli chuť. Samozřejmě při výběru titulu se vždy myslí na domácí diváky, kteří jsou ale pro jaroměřské vždy vděčné a srdečné publikum. „Diváci jsou úžasní, a i když se nám někdy něco nevydaří, tak v divácích máme obrovské zázemí a podporu,“ dodává Josef Horáček.

Honza Sklenář a Míra Zavičár vlili do DS Vrchlický úplně novou krev

Za dobu působení v DS Vrchlický zažil Pepa Horáček víc režisérů, a tím i různé přístupy k režii a divadlu vůbec. Jako zásadní moment pro soubor vnímá dobu, kdy byl ke spolupráci osloven tehdejší herec Klicperova divadla Hradec Králové, Jan Sklenář.

Josef Horáček byl zrovna šéfem jaroměřského divadla, když se mu ozvala kolegyně z divadla: „Pracuje v jedné firmě, která měla možnost grantů pro své zaměstnance. Díky tomu jsme získali grant 1000 dolarů. Na výboru jsme probírali, co s penězi uděláme, a po návrzích na nákup techniky nebo na výlet mě napadlo, hrát pod vedením nějakého profesionála. Po prvním setkání s Honzou Sklenářem jsme si velice sedli. Troufnu si říct, že jsme kamarádi. Soubor ho úplně pohltil. To vlilo souboru novou krev a nastartovalo to novou éru spolku.“

Jan Sklenář si přivedl do Jaroměře i spoustu svých kolegů, a tak členové ochotnického souboru zažívali zcela jiný rozměr divadla, včetně dlouhého a náročného zkoušení do ranních hodin. „Honzík nás zapálil, protože sám hoří jako pochodeň, a začali jsme zkoušet trochu jinak. Byly to zkoušky třeba do tří do rána. Bylo to skvělý, my jsme se stmelovali. Když padaly zvěsti o nedělním zkoušení, tak jsem se hrozně bavil tím, jak všichni byli odhodlaní, že v neděli zkoušet nebudou. Ale věděl jsem, že jakmile přijde Honza, tak mu na to nikdo nic neřekne,“ vzpomíná s úsměvem Josef Horáček.

Společně s Janem Sklenářem připravili jaroměřští celkem tři inscenace. První byla Ženitba, ve které účinkovalo přes třicet lidí. Poté nazkoušeli Rok na vsi, a jako třetí v pořadí vznikla inscenace Lakomec a další světci. Josef Horáček mluví dál o zcela jiném přístupu, než na který byli dosud v divadle zvyklí: „Tituly přinesl Honza vždycky zcela despoticky a odhodlaně.“

„Honzu jsem respektoval jako autoritu. Začal se profilovat jako dobrý režisér a přál bych mu, aby ještě dostal k režii příležitost,“ přeje, a my s ním, Josef Horáček.

Boxer ze sklepa aneb site-specifik monodrama pro Pepu

Ti, kteří měli štěstí, viděli unikátní inscenaci Boxer, ve které Josef Horáček sám exceloval. Nápad
na monodrama přišel Pepovi po diváckém zážitku, kdy zatoužil, zkusit si takový formát taky.
A protože u vyřčení tohoto přání byla Jarka Holasová, už nebylo cesty zpět. „Měl jsem si najít text,
ale moje představa se mi nepodařila naplnit. Vyprávěl jsem Jarce o příběhu boxera z koncentračního tábora, o kterém jsem uvažoval, ale nenašel jsem ho. Dva dny na to jsem dostal e-mail od Jarky, a v příloze byl čerstvý překlad Boxera,“ popisuje Josef Horáček. Tento kus se hrál ve sklepě Městské knihovny v Jaroměři, a od premiéry do derniéry uběhly tři roky. „Bylo to pro mě velice těžké hraní, jak emočně tak fyzicky. Bylo to velmi silné,“ vzpomíná na zkušenost s monodramatem Josef Horáček.

Autorské a jiné plány s divadlem

Josef Horáček má za sebou mnoho rolí, ale také nemálo režií a autorství, především u pohádek. Jeho další plány se ovšem řídí časovými možnostmi, které se odvíjí od jeho povolání starosty města. Času na divadlo moc nezbývá, ale jeho volání je stále silné. „Mám vlastní hru v plenkách. Jedná se o Jindřicha VIII. aneb časy se mění. Jindřich VIII. mě zajímá, protože nastupoval jako naděje pro Anglii, ale to jak se vyprofiloval, mnoho lidí nemile překvapilo. Vidím trochu paralelu v našem hradním pánovi, tak bych to rád udělal,“ odhaluje Josef Horáček.

Svůj rozhovor s Josefem Janem Kopeckým zakončuje přáním, aby už byl konečně v divadle, které mu tolik schází. Přejeme mu tedy, ať to čekání už není tak dlouhé, a ať se plány vydaří.

Poslechněte si záznam celého Antré:

záznam streamu: ZDE

Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centru uměleckých aktivit.

Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.

foto: Kateřina Fikejzová Prouzová

autor: Lucie Kotěrová