„Mějte děti a dělejte festivaly,“ nabádá Martina Erbsová

Hostem dalšího streamu Antré byla ve čtvrtek 28. ledna 2021 ředitelka Centra uměleckých aktivit Impuls Hradec Králové Martina Erbsová. Antré vysílá živě z Galerie Václava Havla v Hradci Králové Volné sdružení východočeských divadelníků.

Martina Erbsová coby amatérská herečka začínala v královéhradeckých Jesličkách Josefa Tejkla, pět let ředitelovala Open Air Program mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů a dlouhodobě se věnuje oživování veřejného prostoru. Má za sebou roky produkční a manažerské práce, a o tom všem byl rozhovor v Antré, který s ní vedl Josef Jan Kopecký.

Záznam streamu: ZDE

Do sboru a na tanec? Raději divadlo!

Na otázku, jak se dostala k divadlu, odpovídá Martina překvapivě: „Od malička jsem chtěla hrát divadlo, ale rodiče mě na něj nikdy nepřihlásili, jenom do sboru nebo na tanec. A já se v 16 letech rozhodla, že ho opravdu chci hrát – a tak jsem šla na přijímačky do Jesliček.“ Do tohoto vyhlášeného královéhradeckého literárně-dramatického oboru ZUŠ Na Střezině byla přijata – a tak začala navštěvovat hodiny se Sašou Gregarem. „Martinu jsem poprvé potkal při Svatební košili, když mi ročník osmi statných a půvabných pubertálních holek v roce 1998/99 svěřil Pepa Tejkl – v tom jediném svém roce pedagogizování v Jeslích jsem jim naordinoval hlasovou výchovu na Erbenových verších – a vznikla z toho tato inscenace, která pak proputovala všemi národními přehlídkami roku 1999, nejprve Dětskou scénou v Zábřehu, a protože jsme místo mrtvého milého měli jen ohlodanou větev jako ,loutku, předmět´, tak jsme pokračovali i na Loutkářskou Chrudim, tam s tím měl potíže Tomáš Žižka, chtěje mít ,mrtvolu´ modrou a ne červenou, jak jsme ji udělali. Nakonec jsme hráli krásné představení i na Jiráskově Hronovu“, říká k jejich setkání a roční práci Saša Gregar.

Divadlo jako terapie

Zúčastnit se krajských i celostátních přehlídek, zažít úspěch a ocenění, a už v prvním roce svého působení se dostat až do Mekky amatérského divadla, na Jiráskův Hronov, to byl „pro hraní chtivé dívky úplně skvělý začátek, který mě utvrdil v tom, že tam chci být a divadlu se věnovat.“ Úplně poprvé se ovšem Martina objevila na jevišti při sborové recitaci básní. Vzpomíná, jak byla hrozně červená a nervózní, dokonce až tak, že málem spadla ze židle, na níž měla během přednesu sedět. „Já do šestnácti let nevěděla, co budu nebo nebudu dělat, vlastně mi nic moc nešlo, trošku jsem byla frustrovaná, zamindrákovaná, a najednou divadlo! Divadlo pro mě bylo nějakou formou terapie,“ vzpomíná dnes Martina. Po Sašovi se ročníku chopil sám Pepa Tejkl, kterého zase vystřídala Ema Zámečníková. S tou Martina zkoušela až do svého úplného odchodu z Jesliček. Při vzpomínce na spolupráci s Emou se Martině vybaví inscenace Drak od Jevgenije Švarce, se kterou také procestovali všechny přehlídky. „Ema mě obsazovala do rolí mužů, a tady jí konečně, byť to byla role Archivária, přepsala roli na ženu a já konečně mohla vyvdat tu svoji Elsu za draka! Ale hrála jsem tam rozpolcenou osobnost… Myslím, že jsem si za tuto roli vysloužila čestné uznání na přehlídce v Červeném Kostelci,“ vzpomíná Martina.

Od divadla k produkci

Martina z Jesliček odešla kolem roku 2005, kdy se nachomýtla k nově vznikajícímu uskupení kolem Dominiky Špalkové, Báry Švarcové a Lucie Dlabolové Bulisové Poco a Poco Animato, které tehdy pořádalo první ročník Velké inventury, festivalu nezávislého, experimentujícího, nového divadla, tedy divadla zcela jiného, než jaké Martina do té doby znala a dělala. Zcela přirozeně se zapojila do chodu tohoto spolku, začala organizovat lidi, vysloužila si první honorář – a nabídku ke spolupráci na produkci dalších akcí. Svět nového divadla, site-specific projektů, které obsazovaly veřejná (nedivadelní) prostranství a umělecky je pojímala, Martinu nadchnul. Pochopila, že produkce je obor, který ji baví a vydala se tímto směrem. V produkci a organizaci kulturních akcí našla „svůj klid“, protože tam není tolik emocí jako na divadle, kde je všechno jako na houpačce. Produkční má svůj jasně daný itinerář a podle něho jede. Ale po letech u produkce se Martině Erbsové přece jenom po aktivním divadle stýská, proto v současnosti s režisérem Jaroslavem Součkem začíná pracovat na jednom divadelním textu…

Záznam streamu: ZDE

Aktivistka veřejného prostoru

Martině Erbsové se daří kolem sebe budovat týmy, které fungují a stojí za ní. Její blízcí spolupracovníci o ní tvrdí, že je velmi pracovitá a umí naslouchat. Umí se rozčílit, ale zároveň diskutovat. Nejčastěji o ní říkají, že je „hustá“. A „obdivuhodná“. V médiích se o Martině píše jako o „zkušené pořadatelce, která ví, jak je kultura pro život ve městě důležitá“ nebo o „zkušené manažerce a aktivistce veřejného prostoru“. Martina k tomu skromně poznamenává: „Ono to vzniklo z nouze. V Hradci Králové i dnes stále chybí alternativní prostor, klub, kde by se dělaly koncerty, divadla, výstavy – něco jako je Modrý trpaslík v České Třebové nebo D29 v Pardubicích. K pardubické Devětadvacítce jsme vzhlížely jako ke vzoru, asi rok jsme produkovaly alternativní kusy v sále Amátky divadla Drak, ale potom jsme šly do veřejného prostoru, protože nebylo kde. Dnes bereme například labské nábřeží zcela samozřejmě jako místo, kde se konají různé akce, ale v roce 2005 to tak samozřejmé nebylo, musely jsme místa „ožívat“ a lidi „naučit“, že mohou používat veřejný prostor, že se tam může dělat kultura a je to normální věc, že to veřejnému prostoru sluší a že je to potřeba.“

Zažít město jinak

V roce 2019, když Martina pořádala akci „Zažít město jinak“, v jednom rozhovoru řekla: „Chceme upozornit na problém udržitelného života ve městě. Aby se lidé setkali a společně se zamysleli.“ V Antré doplnila, že „touto akcí, která je iniciativou pražského Automatu, se snažíme ulice napumpovat, nastartovat k tomu, aby ožily jinak. V roce 2019 jsme zvolili Tomkovu ulici v centru Hradce Králové. Akci se podařilo uspořádat i v roce 2020, což byla poslední normální akce, kterou jsme pořádali. Na ulici byl koncert, lidé napekli buchty, sedli si – a normálně si povídali. Cílem bylo upozornit na místa, která by se mohla zklidnit a normálně tam žít. Tomkova ulice žije jen při divadelním festivalu, jinak lidé ani nevědí, kde v centru je. Lidé neznají ani postranní uličky Velkého náměstí… Podtitulem akce Zažít město jinak jsou, sousedské slavnosti´ nebo, setkání´, ale i to je problém, protože v historickém centru starého města v Hradci moc starousedlíků, sousedů nežije. Proto jsme tu akci pojali tak, že se tu prezentují instituce, které se naopak do centra stěhují, aby se daly dohromady, věděly o sobě, pomáhaly si...“

Nejen proměna způsobu využití veřejného prostoru, ale také koronakrize vedla Martinu například i k tomu, že s kamarádkou si vzaly skládací židle a šly poobědvat salát na královéhradecké nábřeží. „Obsadily jsme si veřejný prostor, jedly na nábřeží – a byl to skvělý zážitek!“ Martina proto vyzývá: „Běžte na ulici, vezměte si skládací židli a užijte si město, ať nesedíme doma!“ Skličuje ji totiž, jak jsou ulice měst posledních jedenáct měsíců vylidněné. „Už čekám jen na chuchvalce sena, slámy převalující se ulicemi, a s Morriconeho muzikou.“

Open Air Program je fenomén

Martina se už v rámci sdružení Poco a Poco Animato dostala k pořádání Open Air Programu mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů, v roce 2010 jeho pořádání tento spolek od VSVD převzal a od roku 2013 do svého nástupu do funkce ředitelky Impulsu potom OAP ředitelovala. „Ono se to všechno rozrůstalo. OAP byl fenomén. A je to fenomén stále, neuvěřitelná akce. Mě na tom nejvíce baví, jak si to předáváme, Saša Gregar s Dominikou Špalkovou, ta se mnou, já s Bárou Hodonickou… OAP se prostě předává a každý manažer – ředitel k tomu přidává své. Na počátku bylo jen několik atrií, které objevil Saša, my se je snažily s Dominikou dál rozšiřovat a začal, ožívat´ i park dole. Také jsme chtěly jít více do, výtvarna´, do intervencí, chtěly jsme víc vtahovat diváka, aby nebyl jen pasivním konzumentem, ale aby ho něco dráždilo a měl nad čím přemýšlet. Skvělé vzpomínky mám na ročník 2014, který jsem odřídila s břichem, když jsem čekala svého prvního potomka. Do kalendáře jsem si tehdy napsala, že musím vydržet do 17. července, kdy jednak mám svátek a jednak proběhnou všechna vyúčtování a všechno sklidíme – pak můžu porodit. Jak jsem si napsala, tak se i stalo. Na tom ročníku se potkalo neuvěřitelné množství dvojic, které pak spolu zůstaly a mají své potomky! Navíc se na tomto ročníku upevnil tým, který funguje do dnes – a za to všechno jsem moc ráda. Byť už tam nejsem, což byl trochu generační problém, oproti ostatním jsem už byla o dekádu starší. Ale krásně jsme si to znovu předaly s Bárou Hodonickou, která teď má také robě, ale také stále jede festivaly… Další moje rada zní: Mějte děti a dělejte festivaly.“

Když nemáš prostor, vytvoř si ho!

Mluvilo se například také o Walk Thru Galerry, kterou Martina rozjížděla v jednom z hradeckých podchodů – o Galerii za Galerií, která patří Impulsu a kde probíhají audiovizuální performance pro kohokoli, kdo jde právě kolem. Ústy Josefa Jana Kopeckého – „když Martina opanovala veřejný prostor, náměstí, ulice, schodiště, podchody, bary, kavárny a hospody, tak vlastně vytvořila jeden velký kulturní podnik z celého města. – v momentě, kdy šla s divadlem a s muzikou ven.“ Což Martina skromně komentovala: „Z nouze začneš tvořit – a když nemáš prostor, tak i ten si vytvoříš z toho, co máš.“

Záznam streamu: ZDE

Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centru podpory uměleckých aktivit - Impulsu, Hradec Králové.

foto: Jan Slavíček

autor: Josef Jan Kopecký