Petra Janečková, herečka Východočeského divadla, má opět šanci získat prestižní Cenu Thálie. Dvakrát se dostala do širšího výběru. Letos se podruhé za sebou probojovala mezi tři nejlepší herečky sezóny, tentokrát však v činoherním oboru, loni to byl obor muzikál. Svým výkonem v roli Alice ve hře Pořád jsem to já ohromila porotu, která ocenila její hluboký emocionální projev a precizní ztvárnění postavy. Zda si odnese tuto prestižní cenu, se rozhodne 5. října během slavnostního vyhlášení v Národním divadle.
Petra Janečková vystudovala v Praze gymnázium. Poté, jak říká, nabírala zkušenosti coby barmanka na diskotéce. Od lidí v nočním baru si potřebovala odpočinout, a tak šla za svou láskou. Za studiem muzikálového herectví na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. Za sebou však měla plno skvělé průpravy ze sólového i sborového zpěvu, z tanečních kroužků a tak dále. I v rodině má Petra Janečková jisté umělecké předpoklady. Její babička hrávala divadlo jako ochotnice a maminka hrála na kytaru a tančila. Jedním z momentů, který ale nejspíš také rozhodoval o Petřině budoucnosti, bylo shlédnuté divadelní představení. „Pamatuju si, že jsme byly s mamkou na Jaromíru Hanzlíkovi. Už ani nevím, co to bylo za hru. Seděla jsem na prvním balkóně a on říkal nějaký monolog. Najednou švihnul větu přímo na mě… a mně se zastavilo srdce. Bylo nádherný,” vzpomíná Petra Janečková.
Rodilá Pražačka na konec našla svůj domov v Pardubicích. „Dobře mi je i v Praze, ale už je to vzdálené. Zůstala jen vzpomínka. Také byt, ve kterém jsem vyrůstala, už není v našem vlastnictví. A v Pardubicích je mi nesmírně dobře. Mám tam rodinu, super kolegy, takže určitě Pardubanka,“ říká Petra Janečková, která má ve Východočeském divadle opravdu napilno. A aby toho nebylo málo, stíhá i zaskakovat.
Jednou z inscenací kde Petra Janečková účinkuje, jsou Bláznivé nůžky. Jedná se o vražednou interaktivní komedii z prostředí kadeřnického salónu. V Pardubicích se tento titul drží již dvanáct let. Proto vzala Petra Janečková záskok v Divadle Kalich v Praze. Nečekala však, že to pro ni bude takový adrenalin. „Říkala jsem: pošlete mi text a bude v pořádku. Ale bylo to ze dne na den. A tak jsem dostala text do ruky až na místě. Začala jsem ho projíždět a říkám si: jo první věta je jinak, to si zapamatuju dobrý… druhá věta taky… a takhle jsem projela celou knihu. Bylo to úplně stejně na zadané téma, ale jinými slovy. Takže jsme se dohodli s panem Gondíkem, Županičem a ostatními, že se budeme hodně poslouchat. Byla to jízda, ale bylo to moc fajn,“ popisuje svůj jednorázový záskok Petra Janečková, která si ale podobné příležitosti na divadle užívá.
Bláznivé nůžky mají ve Východočeském divadle Pardubice kolem 180 repríz. Jsou nejdéle fungující inscenací. „Zase ty Nůžky,“ směje se Petra Janečková, která popisuje reakci na to, když se tato inscenaci objeví na aktuálním programu. „Ale když se to potom rozběhne, je to obrovská jízda
a adrenalin, na co se zase lidi budou ptát? Nakonec nás to vždycky baví.“ Příběh je postavený tak, že v první části se odehrává děj, na jehož konci se stane vražda. Během přestávky a v druhé části představení mají diváci možnost, zjišťovat pokládáním otázek, kdo byl vrah, a následně hlasovat pro variantu konce představení. „V té poslední fázi se rozjede rekonstrukce, kdy se rozsvítí i na lidi a zapojí se diváci. Dáváme dohromady, co se událo, než Isabela Černá zemřela. Je to nesmírné dobrodružství, když publikum vzpomíná, co bylo nebo nebylo. Je to čistá improvizace, diváci kladou nejrůznější otázky a pak se hlasuje, kdo je jim nejvíce podezřelý. Postava, která dostane nejvíc hlasů, je vrahem a podle toho hrajeme konec hry,“ vysvětluje Petra Janečková, která prozradila, že se snaží být sympatická, aby ji diváci netipovali jako vraha. Josef Jan Kopecký se ptá, jak je náročné, nachystat se na různé varianty konce? „Jsou tam vždycky dva záchytné body, ve kterých se to mění. Najede se na spouštěcí repliku, která to změní. A nakonec zazní závěrečný monolog toho usvědčeného vraha. V rámci projížděčky vždycky projedeme všechny ty tři závěry, abychom si byli jisti, že jsme si to zopakovali.“
Pěkné a náročné role si nacházejí Petru Janečkovou. Jednou z nich je role Alžběty II. v inscenaci Audience u královny, kde si musela poradit s nechronologickými proměnami postavy. Petra se samozřejmě setkala se srovnáním ztvárnění Alžběty II. Ivou Janžurovou a i proto hledala cestu k autentičnosti. „Nemám postavení jako Iva. Nepůjde nikdo na mě, ale půjde na ten titul o Alžbětě, proto jsem se snažila být hlavně autentická. Například, co se týče chůze. Hlasem moc ne, protože to už by člověk na to musel mít daleko víc času,“ říká Petra Janečková, která se díky typickému shrbení Alžběty II. během zkoušení natrápila s bolestí zad.
Další krásné role si Petra Janečková zasloužila v inscenacích Žítkovské bohyně, Makropulos musical, nebo Pořád jsem to já. V případu Žítkovských bohyní Petra vyzdvihuje um režisérky Kateřiny Duškové, která dle jejích slov skvěle nalézá texty, nachází jejich sdělnost. Kateřina Dušková je také režisérkou inscenace Pořád jsem to já, kde Petra Janečková hraje hlavní představitelku Alice, která pomalu propadá Alzheimerově chorobě. Právě za tuto roli získala v tomto roce nominaci na Cenu Thálie.
Východočeské divadlo Pardubice se může chlubit nejenom velkou scénou. Na své si přijdou i milovníci komornějších kusů. Petra Janečková si užívá každou výzvu. A tou Malá scéna ve dvoře, kde se variuje prostor a hraje se víc na blízko divákům, rozhodně je. „Na velké scéně se vždycky snažíš hrát do lidí, být sdílný. Prolomit čtvrtou stenu není jednoduché, na kukátku se přenáší méně energie. Malá scéna je variabilní prostor. Dá se tam postavit kukátko, aréna, ulice… Ale především diváci sedí metr od tebe. Tam nezalžeš. Tam to musí být pravda a musíš hrát civilně. Na velkém jevišti to musíš víc nakopnout, aby to došlo až na druhý balkón.“
Petra Janečková si chválí jak divadlo, tak své role, ale také režiséry a režisérky. Neřeší stres z nového režiséra. Obava přichází s každou novou inscenací. „I když zkoušíš se známým režisérem, tak máš ale nový text. Teď je to komedie – budu moct vytvořit ty fóry? Nebo bude to tragédie – vcítím se do toho, sedne mi ta role? Obavy jsou vždycky, protože člověk musí. Na divadle musíš furt dokazovat, že to prostě umíš.“
Tímto termínem označuje Petra Janečková inscenace, které jsou hodně náročné na vypjaté situace a emoce, které se musí střihovitě nahazovat nebo měnit. Hovoří o tomto způsobu inscenování v souvislosti s inscenacemi, již zmíněné Žítkovské bohyně a Podivný případ se psem. „Je to hodně kontrolované herectví. To znamená, že člověk si to musí velmi volně nazkoušet. A jít do toho při zkoušení naplno. Pořádně si tu emoci osahat. Při představení se jí nemůžeš úplně poddávat. Není na to prostor,“ říká.
Petra Janečková je pragmatik. Vždy potřebuje mít o postavách co nejvíc informací, aby si vytvořila vlastní obraz sesbíraný z mnoha indicií. Na postavu Alice z inscenace Pořád jsem to já ale musela mozek naopak opustit a tvořit intuitivně. I proto mohlo být zkoušení tohoto titulu nejnáročnější. „Ztrácela jsem se. Pro můj pragmatický mozek to bylo náročné. Jak je ten příběh o tom, že tě ten rozum opouští… člověk na to musí jít intuitivně. Je to proces. Bylo to jednoznačně moje nejtěžší zkoušení. Týkalo se mě to osobně, moje maminka měla Alzheimerovu nemoc, proto to bylo pro mě citlivé téma. Musím říct, že po tom procesu zkoušení jsem byla lehce labilní,“ říká Petra Janečková, která je ale v závěru dojatá nad tím, že její práce je oceněna. Bez ohledu na to, jestli Thálii získá nebo ne, bez povšimnutí její výkon nezůstal.
Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centrum uměleckých aktivit.
Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.
foto: Tomáš Zeman
autor: Lucie Kotěrová
Souhlasím Tyto stránky používají cookies za účelem lepšího komfortu jejich prohlížení. Pokračováním v prohlížení vyjadřujete souhlas s jejich používáním.