Tereza Sochová: nemůžu dostat z hlavy vůni divadla

TEREZA SOCHOVÁ: DODNES SI PAMATUJI VŮNI, KTEROU JSEM UCÍTILA, KDYŽ JSEM POPRVÉ PŘIŠLA DO DIVADLA

Ve čtvrtek 22. 4. 2021 byla hostem Antré absolventka DAMU, ředitelka pražského divadla Disk a Cabaretu Calembour, milovnice amatérského divadla a fanynka Jiráskova Hronova, vždy usměvavá Tereza Sochová.

záznam streamu: ZDE

MUSÍME SI PŘEDSTAVIT, ŽE SYSIFOS JE ŠŤASTEN

„Napadá tě lepší citát pro práci u divadla, pro práci v kultuře, pro to, co my všichni děláme?“ začala náš rozhovor Tereza Sochová, jíž se divadlo stalo vášní, životem, láskou i zaměstnáním – a to přestože k divadlu ji v rodině nikdo nevedl. „Svět divadla mě prostě fascinoval. Věděla jsem to od malička. Když na základní škole přišla moje spolužačka, že chodí do dětského divadelního souboru Divadlo mladých Tábor a vyprávěla o tom, začalo mě to fascinovat - a já tam s ní musela běžet a za každou cenu se tam dostat. Nebyl to totiž dramaťák, my rovnou stáli na jevišti a hráli pohádky! Mě to okouzlilo. Co jsem od toho očekávala, to se stalo a už jsem se zaháčkovala,“ vzpomíná Tereza. Do souboru snadno zapadla a dodnes si vybavuje svoje první role - nejprve byla záskokem ve školní akademii a následovala postava víly Vlnky v pohádce Vodník Mařenka.

V Táboře, odkud Tereza pochází, jsou dodnes dva soubory, které spolu fakticky nesouvisí. V minulých letech Divadlo mladých dokonce oslavilo již šedesát let svého trvání. Patří pod jednu z táborských základních škol – a v regionu je „pověstné“. Vedle toho v Táboře působí i ochotnický dospělácký soubor při divadle Oskara Nedbala. Ten byl pro Terezu jakousi metou, kam se chtěla dostat, což se jí povedlo už na střední škole. Její první rolí v tomto souboru byla chlapecká role v Mastičkáři. Poté odehrála postavy v pohádkách, nějaké Goldoniho hry – a téměř na rozloučenou dostala hlavní roli Rozárky v Tylově Paličově dceři.

VŮNĚ DIVADLA

V jednom rozhovoru Tereza prozradila, že si dodnes pamatuje vůni, kterou ucítila, když poprvé přišla do prostor divadla: „Ale slovo ,vůně´ je hodně nadsazené, bylo to v Divadle mladých – zkoušelo se ve školní tělocvičně, kde stálo pódium. Za šálami, které už samy o sobě byly staré a zatuchlé, byly poschovávané kulisy. Dohromady to hrozně smrdělo, ale něčím, co bylo velmi specifické, a já si řekla – to je vůně divadla,“ líčí Tereza. A dodává, že čichový zážitek doplnil fundus kostýmů.

Už na střední škole uvažovala o studiu herectví na DAMU: „Chvilku jsem si říkala: chci k divadlu. A první, co každého napadne, je herectví. Začala jsem se tehdy připravovat s mým režisérem Pepou Konrádem a poprosila ho, zda by mi pomohl s nějakými monology – a když jsem je před ním přednášela, uvědomila jsem si, že je to úplná blbost, já přece nejsem dobrá herečka a že bych v životě nechtěla být špatná nebo průměrná v tom, co dělám. U herectví mi začalo být jasné, že by to tak asi bylo. Že nejsem talent, že nemám žaludek, abych se rvala o role. A díky Bohu mi došlo, že tohle pro mě nebude. Nicméně, pořád jsem věděla, že ale „nějak“ u divadla zůstat musím.“

Už v té době si uvědomila, že ji baví práce v zákulisí – sama o sobě říká, že je velký organizátor, ostatně organizovala i maturitní ples svého ročníku. Ve streamu se také nadšeně rozhovořila o tom, jak je super, „jak pořád někam voláš a píšeš tabulky“. A proto se po škole rozhlížela po jiném než hereckém zaměření – a vyšla z toho produkce. A úplně náhodou, přes online diskusní servery, se seznámila se studentkami divadelního managementu JAMU. „Moc jsem chtěla do Brna – jako záložní školu jsem si dala DAMU a doteď nechápu, jak jsem si mohla myslet, že to bude záložní škola,“ směje se Tereza. Ale řekla jsem si „buď a nebo - já tam musím. Když mě nevezmou, půjdu na rok na jazykovku, ale žádné jiné školy zkoušet nechci. Musím k divadlu.“ A vzali ji na obě školy – při probírání pro a proti nakonec stejně jako větší výzva zvítězila DAMU.

KDO NEUMÍ HRÁT, KUPUJE REKVIZITY

A jak Tereza definuje obor svého studia? „Katedra produkce je jediná katedra na DAMU, která není vyloženě umělecká, studenti se učí základní dovednosti manažerské, marketingové, prostě vše, co si lze představit pod pojmem kulturní management. Přesto je studium zasazeno do kontextu vysoké umělecké školy se společnými přednáškami o dějinách divadla, dramaturgie ad. Věděla jsem, že budu na jednu stranu vystudovaný manažer, ale zároveň mi to dá kontext a rozhled umělecký,“ popisuje svou volbu Tereza.

Na otázku, zda i amatérský soubor potřebuje produkčního, Tereza odpovídá: „Myslím, že ano. Je to Achillova pata amatérského divadla, když nemá své produkční. A je škoda, že pozice produkčního v amatérském divadle není. Takový člověk hned dostane nálepku: kdo neumí hrát, kupuje rekvizity. Což je strašné! Věřím, že je spousta talentovaných lidí – a produkce potřebuje talent, to se nedá jenom naučit - které to baví, a že by se o téhle profesi mělo začít víc přemýšlet a mluvit.“

TO DÁM, TO MĚ BAVÍ

Tereza nastoupila do ročníku s kolegy, kteří „byli velmi vzdělaní, měli za sebou spoustu praxe a byli naprosto úžasní“. Sama se od nich učila: „První rok jsem na hodinách skoro nepromluvila, bála jsem se projevit názor, připadala jsem si méněcenná,“ vzpomíná Tereza na své začátky, kdy do produkce spadla po hlavě. A tak začala hledat praxi po pražských divadlech – jako inspicientka, nápovědka, uvaděčka…

Jistotu získala už v druhém ročníku – díky festivalu vysokých uměleckých škol Zlom vaz, který do té doby hostila Praha (každoročně se při tom sejde vedle DAMU také JAMU či bratislavská VŠMU, a hrají se absolventské inscenace). Produkčně se o festival stará druhý ročník produkce DAMU a byl to právě ročník Terezy, který si vzal za cíl, aby všichni zúčastnění festivalem skutečně žili a po odehrání svého představení nemizeli kdesi ve víru Prahy. Bylo nutné odvézt je někam jinam - a vyvezli celý festival Zlom vaz na beskydské Pustevny. „Na holém kopci, kde nebylo nic, jsme postavili stany a pódia, vypravili jsme tam vlaky a autobusy – a zavřeli tam všechny ty herce! Bylo to naprosto báječné! Ale všichni jsme si sáhli až na dno. A byl to obrovský finanční i organizační risk. Jenže tím, že jsme to dokázali, i tím, že jsem se ani v krizi nerozbrečela, tak se to ve mně zlomilo. A já si řekla: To dám, to mě baví, je to sice šílené, ale tohle chci dělat,“ vzpomíná Tereza.

Za svou kariéru produkční toho zažila tolik, že ji máloco dokáže překvapit. Přesto říká: „Tvůrce si člověk musí opravdu hlídat. Když přijde seznam rekvizit a na něm je deset umělých nohou a jedno umělé prso, tak doporučuji, ještě před tím, než se vydáš na onu velkou misi k jejich shánění, zajít si na zkoušku a podívat se, zda je to opravdu tak nutné - a jak moc tě ti tvůrci zkouší.“

MISS TABULKA

„Já jsem taková Miss tabulka, Miss plánovač, já potřebuju vědět, co bude za půl roku, i když nevím, co bude zítra… A jsem teď z toho často dost nesvá,“ komentuje současnou koronavirovou dobu Tereza. „Tenhle rok mě naučil být spontánní, není to lehké, ale dělám, co můžu,“ dodává. Zároveň nám potvrdila, že i Disk musí být jako jiná divadla připraven na vše, že musí mít nachystané fermany, kdyby se restrikce uvolnily, musí být připravený otevřít, jak jen to bude možné.“

Dnes je v pozici ředitelky divadla Disk, tedy divadla DAMU – a jak se k tomuto postu dostala? „Zlomová věc nastala v polovině druhého ročníku, kdy jsem začala spolupracovat s týmem Jana Nebeského, Davida Prachaře a Lucie Trmíkové, dělala jsem jim produkci nezávislých věcí v divadle NOD. Což byla výkonná produkce, která mě velmi bavila. A v tu chvíli, kdy jsem byla rozjetá, odcházela z Disku hospodářka. Zrovna jsem měla v Disku povinnou praxi a jeho tehdejší ředitel Michal Lázňovský si mě vytipoval a nabídl půl úvazku. „Říkala jsem si: že bych zrovna chtěla lepit paragony na papír, to mě úplně neláká, ale zároveň to bude dobrý přivýdělek. A je to přímo ve škole! Navíc mě už tehdy fascinovalo propojení divadla a vysoké školy. A tak jsem kývla – a nastoupila do Disku jako hospodářka. Během pár měsíců odcházela také tajemnice Disku a já dostala nabídku, zda bych si k těm paragonům nechtěla přibrat i opravdovou produkční práci. Přiznávám, že jsem se začala bát, představa, že budu pořád jen volat hercům, kteří mají strašně moc závazků a že nebudu umět nasadit představení na konkrétní večer, to mě děsilo. Ale řekla jsem si: buď a nebo, a šla do toho. A potom odcházel i kolega z postu vedoucího produkce. Já jsem v té době už začala dostávat i z jiných divadel nabídky na tajemnickou pozici, nicméně ředitel Disku mi post vedoucí produkce nabídl na celý úvazek – a já na tomto postu zůstala deset let.“

ŘEDITELKOU DIVADLA DISK

„A potom přišla zásadní chvíle – řekla jsem si: to už dál nejde, já tu práci už prostě nemůžu dělat dobře. I když jsem to tam měla velmi ráda, miluju DAMU, to prostředí je hrozně zajímavé. Každý rok se mění soubory, pořád je to jedna velká výzva. Přesto jsem si řekla, že to není zdravé, že budu muset odejít – a v tu chvíli ředitel oznámil, že odchází on… Nu, lhala bych, kdybych řekla, že mě nikdy nenapadlo, že bych se o to mohla zajímat. Ale zároveň jsem byla velmi skeptická – myslím si, že jsem produkční tělem i duší, že mě baví výkonné věci, ale najednou celá administrativa, finanční věci, pod sebou velký počet lidí, starat se o ně… Hodně jsem to zvažovala a nakonec si řekla, že nechám rozhodnout jiné. Prostě se přihlásím, sepíšu koncepci – a ať výběrová komise řekne, zda ano nebo ne. Nu, a oni si mě nechali,“ popisuje Tereza cestu k ředitelování divadla Disk. Ve streamu ovšem také potvrdila, že po letech v Disku je už před ní jen jedna sezóna – v roce 2022 ho opouští, aby se mohla přestěhovat do Brna.

CABARET CALEMBOUR

Ještě během studií začala Tereza spolupracovat se studenty činohry DAMU Milanem Šotkem, Jiřím Suchým z Tábora, Igorem Orozovičem, Lucií Polišenskou a Klárkou Klepáčkovou, kteří toužili dělat autorské divadlo, kabaret. Rok se obešli bez produkční a posléze pochopili, že se bez ní neobejdou – tak přizvali Terezu, která je jejich ředitelkou doposud. Ostatně Terezu k tomu spolku pojí i dlouholeté přátelství s Jiřím Suchým z Tábora, s nímž kdysi hrála v Paličově dceři – a Milan Šotek a Lucie Polišenská byli její kolegové z ročníku.

Díky Cabaretu Calembour se Tereza také vrátila na jeviště – původně jako záskok v inscenaci Borůvčí: „U Calembouru jsem ráda, že jsem si opravdu prošla v (amatérském) divadle vším, že se z ničeho jen tak nezhroutím. Klárka Klepáčková, tehdy už Suchá, otěhotněla a šla na mateřskou, já s kluky řešila, co bude dál. A oni mi jen suše oznámili, že když jsem ta ochotnice, tak že to budu hrát já. Já si říkala: to jste mě tedy překvapili, ale vlastně – je to challenge, tak jdu do toho.“ Hrála dvě sezóny a potom se Borůvčí stáhlo – aby se později znovu oprášilo. Tereza si zahrála i během covidu, když se ukázalo, že jedna z hereček je pozitivní. „Byla jsem z toho dost nervózní, ale zároveň si to hrozně užívám!“

Ve streamu najdete i mnohem více informací o našem hostu. Co se ještě můžete dozvědět? Jak se Tereza dostala poprvé k produkční práci – k marketingu. Jak si pamatuje své začátky v amatérském divadelním souboru. Co se skrývá pod technikou Vyměň jehlu? A že se i vůči tetičkám „dopouštíme“ fundraisingu. Zda je stresařkou, jaké je téma její diplomové práce? Jak se produkčně starala o nahého Karla Dobrého? Jakou nejpodivnější věc coby produkční pro inscenací sháněla? Jak Cabaret Calembour zkouší? Kdo se o něj produkčně stará dnes? Zda zkouší novou inscenaci? Chybí Tereze herectví? Proč se jí říká Octomilka? V jakém městě by chtěla žít? Vše se dozvíte se v našem streamu!

záznam streamu: ZDE

Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centru podpory uměleckých aktivit - Impulsu, Hradec Králové.

Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.

foto: Tomáš Zeman

autor: Josef Jan Kopecký