První divadelní role Terezy Vodochodské byla ve staré Besedě, kde hrála andělíčka v inscenaci Betlém, který tehdy dělal Vladimír Morávek. „To byl takový rodinný podnik,“ říká Tereza, „protože tam byl i můj pětiletý brácha a otec, který mě na konci zabil jako Herodes. Ale na to že mi bylo sedm, tak si to pamatuju hrozně barvitě. To jak jsem k těm hercům vzhlížela.“ Takže to byla vůbec první zkušenost Terezy Vodochodské s divadlem. A hned při krásné příležitosti, věhlasné inscenaci.
Betlém nebyl zdaleka jedinou inscenací Klicperova divadla, ve které Tereza Vodochodská účinkovala. Byla účastna celkem 14 inscenací v tomto hradeckém divadle. Každou z inscenací si Tereza spojuje vždy s určitým obdobím v životě, nebo s lidmi, které jí v tu dobu obklopovali. Jmenovitě vzpomíná alespoň na některé inscenace. „Líbila se mi Dobře placená procházka. Tam vzniklo plno zákulisních vtipných věcí. Pamatuju si to dodnes: stáli jsme za oknem, kdy jsme měli zpívat vícehlas, a nikdy jsme to nechytli, nikdy. Pak mě ještě neskutečně bavila práce se Zojou Mikotovou v inscenaci Čert a Káča. Pak krásná byla inscenace Park od autora J. A. Pitínského v režii Petra Štindla. To jsme tedy bohužel reprízovali asi jenom 9x. Bylo to hodně náročné a dlouhé přestavení, kdy se neservírovalo jednoduše. To už bylo na takové hraně, kdy člověk už není dítě, takže už si plno věcí uvědomuje, ale zároveň není ani ten dospělák. To mi bylo asi 14, 15 a všechny herce jsme milovali. Bylo to krásný, ale bohužel se to nenašlo s tím diváckým ohlasem.“ Ty řečené, ale i další inscenace musely být pro Terezu velmi zásadními zkušenostmi, které si řada divadelníků jenom přeje. Tereza si přála taky. A možná proto se jí tento divadelní sen splnil. „Mně se to občas v životě děje. Něco jen tak vyšlu. A tak jsem vyslala, že bych se chtěla dostat do Jesliček, a aby mě vybrali do Klicperáku na ten Betlém. Já jsem se vlastně modlila, už si vzpomínám, nás na toho andělíčka bylo víc. A tak aspoň ať jedno vyjde. A ono to vyšlo vlastně úplně zároveň,“ vzpomíná Tereza Vodochodská.
Tereza Vodochodská si v Jesličkách vychovává řadu dětí. A nyní už dovádí i ty největší k jejich maturitám. „Myslím, že nejsem přísný režisér,“ říká o sobě Tereza Vodochodská. „Já myslím, že když jsem přísná nebo naštvaná, tak je to na mě poznat. Ale nikdy jsem na ně nezařvala. Vrchol mého naštvání je, když v tichosti odcházím. To už vědí, že je průšvih. Když mlčím, tak vědí, že je něco špatně, a když se to nelepší, tak prostě odejdu. Ale vrátím se a vidím úplně jinou inscenaci, najednou všechno šlape. Tak já nevím, co se považuje přísnost. Já myslím, že určitá přísnost a autorita tam musí být. Jinak by to nefungovalo.“ Zdravá přísnost však Tereze nijak nenabourává vztah s jejími žáky. Naopak. Děti jí dorůstají, a tak si pomalu zvyká i na to, že vidí „své děti“ sedět u piva.
Nabídka práce v Jesličkách vzešla od Jany Portykové. Tereza Vodochodská ještě studovala, když začala v Jesličkách suplovat. Postupem času měla práce víc a víc, a nyní je plnohodnotnou pedagožkou, i když to vzniklo pozvolna, bez cílené snahy učit v Jesličkách. Jak se ale zdá, Tereze a jejím žákům tento krok osudu velice svědčí.
Na divadelních přehlídkách soubory Terezy Vodochodské neuvidíte, protože jak Tereza říká, nechce své žáky vystavovat něčemu, co by je třeba ani neposunulo. I když není všem dnům konec. V tomto roce vznikla inscenace Zčernal boží svět, kterou možná uvidíme i jinde než v Jesličkách. „Teď poslední inscenace je hodně zásadní,“ uvádí Tereza Vodochodská vyprávění o zmíněné inscenaci. „Já neříkám, že nic předtím nebylo určující, ale letos vznikla inscenace, taková montáž Erbenových balad. Pojmenovali jsme to, Zčernal boží svět. Ta práce na tom byla neskutečná. Něco se tam stalo, ale já nedokážu popsat, co to je. Nebyly na to žádný ambice. Děcka mi hlavně dlouho tajily jednu věc. Já jsem věděla, že muzikálně na tom nejsou špatně, sem tam nějaká kytara, jedna slečna že chodí na zpěv, jinak mi říkaly, že neumějí. Ale já jsem je nachytala, že umí! Takže i zpívají a tančí. Zdařilo se, a na tom bylo krásný úplně všechno.“ Zve Tereza Vodochodská na inscenaci Zčernal boží svět, která je stále v programu Divadla Jesličky Josefa Tejkla.
Terezu Vodochodskou jste mohli zahlédnout již v několika českých seriálech. První možnost, zahrát si v seriálu získala díky svému otci. Ale prostředí natáčení se Tereze zalíbilo a Tereza se zalíbila tvůrcům, takže v tomto seriálovém koketování stále pokračuje. I když první natáčení pro ni bylo prý velmi stresující. „Potřebovali pidi roličku s jednou větou, kterou jsem se učila čtyři dny,“ vzpomíná Tereza na natáčení ze seriálu Ohnivé kuře. „Měla jsem neskutečnou trému. Ani nevím proč. Divadlo je živý. Kdykoliv se něco stane, tak to všichni vidí. Při natáčení se to vlastně dá zrušit, nebo se natočit znova. Takže ani nevím, co mě tak stresovalo. Nemáš tam žádný příběh, žádný oblouk. Byla jsem skoro v každém díle, ale učila jsem se nějaký texty bez kontextu. Nevěděla jsem, o čem mluvím, s kým a proč. Takže v tomhle to bylo těžký. Abych řekla ty věty přesně.“ U natáčení seriálů se Tereza setkává s různými režiséry. Josef Jan Kopecký se ptá, jak se liší jejich přístup, práce s herci před kamerou. „Není znát rozdíl, jak mě vedou před kamerou, ale jaká je atmosféra u toho natáčení. Strašně záleží na tom, kdo natáčí. Každý to dělá trochu jinak. V těch seriálech na to není moc prostor to řešit. Máš tam lidi, a předpokládáš, že máš profíky. Myslím, že ani profíky nevedou nějak extra. Není to film. Snažíš se dělat, co můžeš, ale nikdy jsem nebyla účastna toho, že by se řešilo, jak se má hrát. Spíš jsou to technický věci,“ říká Tereza Vodochodská o seriálech, kde už není recepční ani sekretářka, ale účetní, která se nejmenuje Mirka.
I přes několik seriálů je Tereza Vodochodská stále herečkou divadelní. Rolí na prknech si prošla taky pěknou řádku. Se vzpomínáním na ně si Tereza vybavuje tři inscenace. „S Michalem Zahálkou jsme dělali Soud lásky. Bylo to psané celé v blankversu, a všechno jsme si dělali svépomocí. Měli jsme kýčovitou scénu, ale vlastně to bylo krásný. To byla krásná práce, i ta role byla velká výzva, že si na mě Michal vzpomněl. A dokonce jsme zkoušeli u nás doma. A ještě ráda vzpomínám na Kristu z Kočáru do Vídně, a taky na Veroniku z Veroničina Pokoje. To pro mě byly herecky strašně zajímavé příležitosti. Na Veroniku vzpomínám dodneška. Diváci s námi seděli na jevišti, aby měli pocit toho pokoje. Hodně jsem to prožívala, třeba když jsem byla zavřená v tom pokoji, ale vlastně tam semnou bylo 30 diváků, tak to bylo hodně silný,“ říká Tereza Vodochodská o svém silném, hereckém zážitku. Tak ať jich ještě pár zažije!
Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centrum uměleckých aktivit.
Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.
foto: Tomáš Zeman
autor: Lucie Kotěrová
Souhlasím Tyto stránky používají cookies za účelem lepšího komfortu jejich prohlížení. Pokračováním v prohlížení vyjadřujete souhlas s jejich používáním.