Václav Bartoš: student Císaře se živí reklamou a baví Školním výletem

Autor největší blbosti v dějinách divadla. Z domácího úkolu vytvořil legrácku, která je již neodmyslitelnou součástí Regionů. Školní výlet začíná. Brý den!

záznam streamu: ZDE

Nechtěl bych, aby to bylo seriózní aneb Školní výlet

Školní výlet má za sebou na Regionech asi 200 repríz. Lidé se na Školním výletě setkávají už 25 let. A jsou to diváci, kteří vidí tuto divadelní legrácku poprvé, i diváci, kteří to vidí po třicáté, možná i víc. Václav Bartoš je absolventem ZUŠ Střezina, a v rámci svého studia dramaťáku jednou dostal úkol na divadlo s předměty. A tak vznikl Školní výlet. Z krátkého scénáře o školním výletě zbylo jenom počítání nastupujících a vystupujících žáků. „Měl jsem dvě A4 textu a mezi odstavci byla čísla 1-20. Příběh byl velmi epický o nezbedných žácích. A čísla mezi každým odstavem znamenala, že se žáci počítají při nástupu i výstupu do autobusu,“ vypráví o zrodu svého autorského kusu Václav Bartoš. „Potom přišel můj učitel s tím, jestli tam nenechat jenom to počítání. A já jsem mu říkal, jestli by na to někdo chodil? A už je to 25 let, co se to hraje.“ – „Já bych nechtěl, aby to bylo seriózní. Musí být jasný, že to musí být blbost. Nejhorší to bylo na začátku, když všichni hledali to umění, nějakou katarzi. Vždycky diváci nadávají, ale já jim to říkám už na začátku, že to je blbost,“ vysvětluje Václav Bartoš.

Od domácího úkolu na divadelní fakultu

V rámci divadla Jesličky při ZUŠ na Střezině chodil Václav Bartoš na přípravu na talentové zkoušky. Ty úspěšně prošel, a byl přijat na činoherní herectví. „Já jsem jeden z mála, který se dostal na činoherní herectví na DAMU, a kterého i vyhodili. I když jeden náš učitel říkal, že se ze školy nevyhazuje, že se odchází,“ říká Václav Bartoš. „A tak jsem se mohl rozběhnout po té DAMU. Do té doby jsem byl sešněrovaný, svázaný.“ Václav vzpomíná, že velmi těžkou zkouškou na studiu herectví byl vlastně fakt, že student herectví nepotká první dva roky diváky. Což může být pro divadelníka, pro kterého je divák přirozenou součástí, velmi frustrující. „Studium tam, bylo v ostrém kontrastu toho, co jsem zažíval v Jesličkách. Ty jsi tam zavřená v černé učebně s dalšími pěti lidmi. Je tam vedro, potíte se, učitel tam péruje a nedává to prostě smysl. Já bych klidně hrál klasickou činohru, jenom mi ukázali výplatní pásku,“ dodává se smíchem, ovšem pravdivě Václav Bartoš. „Co mě netankuje je oblastní divadlo. Je to tak, že se hraje na oko diváka. S režisérem něco uděláme, dáme tam pár sprostých slov, aby se lidi zasmáli, pak ještě přijdu v nějakém srandovním obleku.. tak to ne.“ Není divu, že roky v Jesličkách byly Václavu Bartošovi přirozenější, když mohl zkoumat divadelní druhy a žánry, a mohl zkoušet, jaké formy divadla ho baví, anebo štvou. Po ukončení studia herectví se Václav Bartoš vrhl na studium teorie divadla, kde nacházel odpovědi na své otázky a užíval si divadlo ze zcela jiných pohledů.

Studentská divadla, o kterých není slyšet ani vidět

Ve své bakalářské práci se Václav Bartoš věnoval tématu studentského divadla. Takového, které vzniká čistě ze zájmu několika středoškoláků. Bez jakéhokoliv vedení či vnější motivace. O takových souborech opravdu není moc slyšet, protože většinou tvoří sami pro sebe a pro své blízké okolí. Na přehlídky nejezdí, ale přesto se v takových líhních stane, že se objeví výrazná divadelní osobnost. „Jeden takový soubor jsem potkal na Šrámkově písku. Tam je strašně zepsuli, ale já jsem je musel hrozně pochválit, protože oni zkoušeli všechno, co se dá dělat. Občas z těch studentských souborů vzejde výsostný umělec. Člověk, který to neumí jinak. Existuje tam nějaký Lojza, který jednou může být velká osobnost. To mě na tom bavilo.“

V divadle se ti lidé naživo věnují

Václav Bartoš se v současné době věnuje naplno své práci a především rodině. Příliš do divadla nechodí ale co ho baví je, že jede na nějaký festival a dá si ho pěkně v kuse. „Hrozně mě baví sedět a koukat na divadlo, protože tam se ti lidé naživo věnují tobě,“ říká Václav Bartoš.

Svěží pohled pana profesora Císaře

Během studia teorie divadla se Václav Bartoš samozřejmě setkával s panem profesorem Císařem denně. Kdo měl to štěstí, nasávat vše, co pan profesor vyprávěl nebo komentoval, byl a je obohacen na celý svůj život. I z vyprávění Václava Bartoše je patrné, že i pro něj je Jan Císař velikou inspirací. „Já jsem Císaře potkával na denní bázi, pak jsme spolu připravovali bakalářku, pak mě vyhodil od státnic. V první chvíli, kdy do duše Císaře neproniknete a vidíte ho zvnějšku, působil exoticky a někdy nepochopitelně. A já jsem ho sledoval u situací, kdy podřimoval v prvních řadách, ale on nikdy nespal. On zavřel oči a přemýšlel. Ve Francii nemají dramaturgii, oni mají filosofii. A Císař nás učil filosofii divadla. To že divadlo je brána k tomu, abychom o tom světě mohli přemýšlet. Tak o tom on si v té první řadě přemýšlel, a zpětně to verbalizoval tím jeho způsobem. Překvapoval mě svěžím pohledem. Plno divadelníků bylo zamrzlých v nějaké době. Ale on nám strašně stačil. Jeho vyprávění o historii bylo něco, do čeho jsme se hned chtěli vypravit. Historii přibarvil historkou a přenesl historii blíže k dnešku.“

Jeden z prvních, aktivních uživatelů internetu využíval počítačovou učebnu – divadelní rarita

Po divadelní fakultě se Václav Bartoš svému oboru nevěnuje. Ve svém profesním životě se rád zabývá československým opevněním, kde provází, ale hlavně se věnuje reklamě na internetu. Při svém studiu na DAMU spravoval kulturní deník, kam denně psal články o kulturním dění. To byl také čas, kdy poprvé zkoušel reklamní systémy na internetu. Nyní se tedy věnuje internetovému formátu, který ho živí, a své drahé rodině.

„Vyznat se ve vodách internetu problém nemám. Prakticky jsem zjistil, že nejlepší je, se od něj úplně odstřihnout,“ říká Václav Bartoš. „Využít ho jenom tehdy, když něco potřebuju. Já jsem začínal na internetu v dobách, kdy to byla akademická věc. Byla tam pouze diskuse vědeckého formátu a furt na mě koukali ti spolužáci divně, že tam trávím nějaký čas. Ale pak najednou s nástupem sociálních sítí jsem si všimnul, že jsou typy herců, kteří se chtějí sebe prezentovat. A ač to zprvu nechápali, tak pak
a internetu měli všechno. Ale úplně bych se bez těch sociálních sítí obešel.“

Jak mohou amatérské / ochotnické soubory zabrat v reklamě? Jak mohou oslovit své diváky?

Ptá se Kateřina Fikejzová Prouzová svého hosta. „Být v kontaktu s lidmi, sbírat e-mailové adresy a pravidelně jim psát, což není zrovna osobní kontakt, ale funguje to. Buď pozvat po představení na společnou skleničku, anebo sbírat zpětnou vazbu. Můžete je oslovit opět přes email, že se můžou vyjádřit k viděnému představení,“ radí reklamní profesionál, Václav Bartoš.

Brý den!

Poslechněte si záznam celého Antré:

záznam streamu: ZDE

Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centrum uměleckých aktivit.

Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.

foto: Josef Jan Kopecký

autor: Lucie Kotěrová