S mou mnohaletou kamarádkou a jevištní partnerkou jsme pod hlavičkou českotřebovského TRIARIA odehráli mnoho úžasných rolí. Namátkou musím připomenout Vánoce u Ivanovových, Ucho nebo Kočku na kolejích. Řeč ale byla i o jejím angažmá v profesionálním divadle – a také o tom, jak těžké je dělat dobré divadlo pro děti.
Veronika začínala jako recitátorka, velmi úspěšná, pětkrát se zúčastnila celostátní přehlídky dětských recitátorů! Za což, jak říká, může paní učitelka Kristýna Dostálová, která, když byla Veronika ve druhé třídě základní školy, zakládala při škole dramatický kroužek, a Veronika se tam přihlásila.
„Paní Dostálová měla vždy vášeň pro recitaci, proto nás k ní začala vést, dokonce si sama založila vlastní školní předkolo. Pro mě to byl velmi důležitý začátek a neuvěřitelná průprava. Paní učitelce Dostálové bych chtěla vznést veliký hold! Recitace je hrozný dril. Ono se to nezdá, ale naučit se vystavět text, naučit se pauzy, gradovat text, všechno to před sebou vidět… Když hraješ divadlo, pomáháš si pohybovou pamětí, máš to spojené s gesty. Ale u recitace stojíš a snažíš se slovy něco vykreslit.“
Množství úspěchů, které má Veronika za sebou, dokazuje, že se jí s paní Dostálovou dařilo, byť to znamenalo celá odpoledne strávená prací nad texty – a píle se vyplatila. Uměleckému přednesu se úspěšně věnovalas ještě na střední škole...
„Já byla pravděpodobně vždycky exhibicionista, od malička. U nás v rodině je bavič vedle baviče, nějaké vlohy v rodině tedy byly,“ odpovídá Veronika na otázku, co jí k vystupování vedlo. A musel jsem se zeptat i na to, zda si pamatuje nějaký lektorský sbor, který ji tehdy hodnotil: „To si pamatuji velmi dobře, hlavně krajské kolo, protože před očima stále vidím hradecké Jesličky: v předsálí klavír, v sále temno, na jeviště svítil jeden kužel, v němž se střídaly přednášející děti. A já pořád nervózně seděla. V porotě byla neskutečná jména, ohromní lidé, včetně Pepíčka Tejkla. Pak se čekalo na výsledky, na jejich shrnutí a hodnocení – když mluvili, tak jsem je úplně hltala. A čekala, co z toho bude. Je zajímavé, že jako dítě jsi schopen přijímat i kritiku. Dneska by to bylo horší. Ale tehdy jsem se z toho učila!“ říká Veronika.
Veronika v Antré potvrdila, že její zkušenost recitátorky, která prošla drilem výstavby textů, pro ni byla určující. „Byla stěžejní, základní – naučit se pracovat s textem je podle mě to úplně nejdůležitější. Porozumět mu, ovládnout pauzy, umět si počkat… Recitace je velmi specifická, tehdy se nesmělo dokreslovat rukama. Přednes si musíš načasovat, vygradovat – a je na tobě jak se to všechno naučit a nějak text cítit.“
To všechno potom Veronika zúročila v literárně dramatickém oboru ZUŠ Česká Třebová: „Tam to bylo víc o divadle, sešla se tam parta moc fajn lidí a pan Václav Horák nás „nechával hrát“. Někdy si to sedlo, někdy ne, vzpomínám, jak jsme se učili pracovat s neviditelnou rekvizitou. A když jsme šli z jeviště, kamarád stále v ruce držel tu neviditelnou lahev a říkal mi: „Na!“ Bavilo nás to, měli jsme to rádi, bylo to takové seznamování se s divadlem. Já tenkrát dostala hrozný záchvat smíchu, bylo to poprvé, kdy jsem nebyla schopná mluvit, úplně jsem se odbourala a brečela smíchy… Hráli jsme Krkonošské pohádky, já Anči, vezli mě na trakaři a v tom šíleném kolapsu jsem ze sebe vykoktala jen, že jsem asi zakopla o bludný kořen, byla jsem úplně ztracená. Ty začátky byly důležité, protože tím se toho opravdu moc naučíš, dramaťák tě naučí mít o divadlo zájem, spolupracovat, vnímat autoritu, věřit staršímu… Když jsi na jevišti sám za sebe, je to daleko těžší, než když tam máš někoho, na koho se můžeš spolehnout. A když tam někoho takového nemáš, tak se ti nemusí hrát dobře. To je jako život sám.“
Došlo i na Veroničinu svatbu a na to, že je hrdou matkou dvou dcer. Nemohl jsem se nezeptat, zda cítí, že k divadlu by mohly směřovat také. „Jedné dceři je pět, ta k tomu hodně směřuje, druhé je devět měsíců – a dost ji dohání. Ale ono je to tak: jakmile je maminka herečka, tak se to na ni potom všechno svaluje. Neustále jí říkám, že bude minimálně paní zubařkou, protože si myslím, že je důležité uvažovat o nějakém rozumném zaměstnání. K herectví ji cíleně vést nebudu. Ale je mi to vlastně jedno, od herectví ji odrazovat nebudu, ale samozřejmě jí řeknu všechno, co tuhle profesi provází.“
Na otázku, co považuje za svůj největší divadelní úspěch, Veronika odpověděla: „To nevím, ale nejpříjemnější zážitek, který si vybavím, je určitě z nějaké přehlídky, kde jsme hráli spolu Kočku na kolejích. Když jsme pak po představení vstoupili do sálu, kde probíhalo hodnocení, všichni, kdo tam seděli, celé to osazenstvo z různých souborů, začalo tleskat. Což pro mě bylo daleko nejhezčí vyjádření podpory – toho, že se jim to líbilo, víc než hodnocení od „hlav pomazaných“, kterých si samozřejmě velmi vážím. Ale i tak to byl jeden z mých nejsilnější (po)divadelních zážitků.
Pro pocit herce je hodnocení od ostatních moc důležité a krásné. Přehlídky jsou neskutečné. Podle mě nemůže něco podobného zažít žádný profesionální herec. Mezi herci, kteří hrají u profíků – a tvrdí, že mají krásné vztahy, což jim přeji a nepochybuji o tom, je pořád jakási rivalita – tohle neznají. Nic podobného na amatérských přehlídkách není, soubory se vzájemně podporují, kamarádí se, přejí si zlom vaz, nehledají chyby, nepomlouvají a přejí úspěch i jiným. Panuje tam nádherná symbióza, ať je to Červený Kostelec, Hronov, nebo kterékoli jiné místo. A to podle mě v profesionálním divadle nezažiješ.“ Hodnocení lektorských sborů a porot ale Veronika neodmítá, říká, že „když ti to pokřížkuje někdo tak fundovaný, jako prof. Císař nebo prof. Laurin, je to pro herce velká motivace a snad i ujištění, že jsi na dobré cestě“.
Zavzpomínali jsme si s Veronikou i nad fotografiemi z her, které jsme společně odehráli pod hlavičkou českotřebovského TRIARIA. A byly to pro nás oba milé vzpomínky. U Kočky na kolejích dokonce Veronika prohlásila, že to pro ni byla „srdcovka“. A připojila: „Nemám spočítané, kolik představení jsem v životě odehrála, ale Ucho a Kočka s tebou jsou asi moje největší zážitky.“ Koho by to nepotěšilo. Čas s TRIARIEM byl pro Veroniku, jak řekla, „osudový“, přestože tu (prý) dostala „totálně pankáčskou výchovu“, kdy jsme se pohybovali na hraně či za hranou experimentujícího divadla, například v inscenaci Orangutan v továrně, ve které jsme hledali limity jeviště, textu – a vlastně i našich možností.
Pokusů o netradiční činoherní divadlo jsme ovšem s Veronikou na jevišti pod hlavičkou TRIARIA zažili mnohem víc. Dokonce jsme vzpomněli i na náš společný první Hronov, kde jsme hráli Vánoce u Ivanovových – a pak nám do České Třebové přišel poštou anonym, v němž stálo: „Vy hnusní nestoudníci, když už nic neumíte, tak alespoň neprzněte divadlo, Jiráskův Hronov a kulturu jako celek! A máte-li kousek studu v těle, tak přestaňte dělat takovéto rádoby divadlo a raději se jděte utopit!“ Pikantní na té historce je, že byl napsán na náš program-pohled, který jsme divákům zdarma rozdávali. K této vzpomínce Verča řekla: „ To bylo tak krásné období, my byli úplně mimo realitu! A nepotřebovali jsme k tomu ani žádné podpůrné látky! Což by mohlo být poselství, proč by se děti nebo lidé obecně měli věnovat divadlu: protože se dostaneš do úplně jiné dimenze, jsi osvobozený od všech věcí. To jsou neskutečné vzpomínky!“ Na Vánoce u Ivanovových, kde s námi hrál například i režisér Filip Nuckolls, jsme zavzpomínali zeširoka – stejně jako na onen osudový Hronov.
Čím tedy byl Veronice TRIARIUS? „To byla velká škola, období, kdy jsem divadlo „strašně žrala“. Byla jsem v pubertě, doma se vedly velké rozhovory o tom, že musím jít na DAMU, že jinak umřu. Což se nestalo. Vystudovala jsem zasílatelství, logistiku, a nakonec se dostala na VOŠ hereckou v Praze, kde jsem měla opět velké štěstí na lidi, vedl mě tam Mirek Pokorný a Ema Černá. To byly roky, kdy jsem divadlem úplně žila, byla jsem v Praze a denně v jakémkoli divadle. A potom také samozřejmě v divadelních klubech… Mám pocit, že jsem z té školy pro sebe ,vydudala´ co šlo.“ – A ten její kantor z VOŠ, Miroslav Pokorný, si ji hned po škole vzal „k sobě“ do divadla GONG.
GONG, resp. profesionální pražské divadlo AHA, hraje pro extrémně náročného diváka – pro dětského diváka. Byl založen téměř před 40 lety a Veronika v něm byla v angažmá až do svého odchodu na mateřskou dovolenou, tedy deset let: „Divadlo pro děti je velmi specifické a řekla bych, že také hodně podceňované. Je velmi důležité a krásné předávat dětem tradici, ukázat, že divadlo není ,pruda´, že může být hezké, barevné, a že to v nich může něco vyvolávat. Ono se řekne: dětské divadlo, že tam děláš tajtrlíky, medvídky, kačenky nebo co jsem všechno hrála, ale s těmi dětmi to nemáš nikdy zadarmo! Nikdy. Dítě neposedí, a když ho to nebaví, dá to velmi jasně najevo. Odchází, vstává, mluví, ošívá se, nebo ho naopak do děje vtáhneš – což může být také velký problém: když chceš s dětmi komunikovat a najednou se ti jich ozve dvě stě padesát! Nicméně je to ale moc hezká práce,“ uzavírá povídání o nejnáročnějších divácích Veronika Samuelová.
Antré pro Vás VSVD vysílá každý čtvrtek v 18.00 hod. Živě! Za podpory Centra podpory uměleckých aktivit Impuls Hradec Králové. Pod záštitou hejtmana Pardubického kraje Martina Netolického.
Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centru podpory uměleckých aktivit - Impulsu, Hradec Králové.
foto: Jan Slavíček
autor: Josef Jan Kopecký
Souhlasím Tyto stránky používají cookies za účelem lepšího komfortu jejich prohlížení. Pokračováním v prohlížení vyjadřujete souhlas s jejich používáním.