Zdeněk Tesař: z profi scény odešel, divadlo je pro něj návyková látka

Strojvůdce? Ne. Policista? To už vůbec ne. A tak teda... ty loutky. A tak teda herec, režisér, pedagog, trochu i scénograf. Hradecký divadelní Tesák z Malšovického mlýna.

záznam streamu: ZDE

Loutkovým zákulisím okouzlen na celý život

Okouzlení loutkou přišlo, když se otevřelo divadlo, kde hrál Matěj Kopecký, soused Zdeňka Tesaře. Do té doby to byl jen pán, kterého potkával na chodbě. A najednou se objevil na jevišti, a s ním plno divadelních kouzel. Zdeněk Tesař byl pohlcen. A potom, přišel ten krásný moment v zákulisí. „Po představení, když jsem šel kolem něj, tak mě ten chlap z chodby pozval, abych se podíval na loutky. Nikoho jiného nevytáhl. My jsme se znali jenom z toho baráku. A když mi dal do ruky tu loutku, a mohl jsem se projít po tom jevišťátku, tak jsem si říkal, že to bylo úžasný. A tam to bylo, ten důležitý moment,“ vzpomíná Zdeněk Tesař.

Do LDO na Střezině stačilo umět namalovat domeček a autíčko

Ještě než měl Zdeněk tesař v ruce poprvé loutku, zkoušel se hlásit do ZUŠ na Střezině na Výtvarný obor. Zde však neprojevil takový talent. A tak později, když se hlásil na obor Literárně-dramatický, nevadilo, že ještě neuměl číst, a nakreslí pouze domeček a autíčko. Lásku k divadlu a k loutkám projevil. A loutkářskými začátky ho provázel Jiří Polehňa. „Bylo to fajn,“ říká o svých začátcích v dětském souboru Zdeněk Tesař. „Bylo to objíždění Dětských scén, dostali jsme se s Jenovéfou kněžnou z Brabantu, to byla taková marionetová 20 minutovka, dostali jsme se s tím na Dětskou scénu v Prachaticích. Pak jsem si vymyslel adaptaci pohádky Diamantová sekera, a to jsme hráli s marodkami – ty mají takovou pacičku. S tím jsme pak jeli poprvé do Chrudimi. Soubor Ať si, jsme se jmenovali.“ V Divadle Jesličky Josefa Tejkla při ZUŠ Střezina zažil Zdeněk Tesař přístup i jiných pedagogů. Zdeněk byl tak formován tou partou starých bardů z Jeslí, jak se sám Zdeněk Tesař nazývá. A tak když uvažoval, čím se bude jednou živit, po touze být policistou nebo strojvůdcem zvítězilo divadlo. Rozhodl tak v MHD Hradec Králové.

Pimprlové divadlo bylo jasnou volbou pro budoucí život

Po rozhodnutí, stát se hercem, oznámil tuto skutečnost Zdeněk Tesař svým rodičům. Maminka bez větších námitek souhlasila, tatínek ve chvíli, kdy byl Zdeněk přijat ke studiu na DAMU, byl překvapen a lehce rozhořčen. Nicméně Zdeněk Tesař s malým dojetím vzpomněl na moment svých promocí, kdy i na tatínkovi bylo vidět, že je rád, že si jeho syn přebírá diplom na AMU, na Malostranském náměstí, v sále Bohuslava Martinů. Když se vrátíme ke studiu samotnému, studentského života si Zdeněk Tesař dlouho neužil. „Studia byla pro mě rychlá, protože já jsem s ročníkem absolvoval prezenčně jenom první dva ročníky. Do třeťáku jsem nastoupil s individuálním plánem, protože si mě vytáhl do Draku Krofta, a nastoupil jsem do projektu Mor na ty vaše rody, a nakonec jsem tam strávil 6 sezón,“ vrací se v čase Zdeněk Tesař. Jeho éra v Draku probíhala v závěrečné fázi generace Kroftů. „Zažil jsem poslední inscenaci Krofty,“ říká Zdeněk Tesař. „Měl jsem možnost sledovat, jak pracuje. To byla pro mě velká škola. A pak jsem tam pracoval pod Kubou Kroftou v inscenacích jako Alenka, Carmen. To byla taky zajímavá škola, protože ty přestavení Jakub vytvářel během zkoušek. My jsme přišli na první zkoušku, a nikdo nevěděl, jak to bude vypadat. A vlastně se to postupně modelovalo až do té premiéry. Což bylo taky zajímavý.“

Stýskalo se mi po tom, že jdu na jeviště a strašně se těším hrát

Po šesti letech v Divadle Drak řešil Zdeněk Tesař, coby již zkušenější a vyzrálejší muž, osobní život a jeho směřování. V tuto fázi se rozhodl divadlo opustit. „Změna měla nějaký smysl pro mě v uzavření životní etapy. V tu domu jsme čekali rodinu s mojí ženou, a tak jsem upřímně neviděl velkou perspektivu v tom divadle. Nechtělo se mi jít ani do jiného divadla, protože jsem tomu přestával věřit – tomu profesionálnímu divadlu. Stýskalo se mi po tom, že jdu na jeviště a strašně se těším hrát. To kouzlo, které jsem zažil, když jsem vstoupil na jeviště toho Matěje Kopeckého, najednou jsem to neměl. A já jsem to chtěl furt nějak mít. A tak jsem z profesionálního divadla odešel.“

Divadlo jako návyková látka

Jako všichni víme, že divadlo je velice návyková záležitost, tak Zdeněk Tesař s divadlem sice skončil, ale velmi brzy měl abstinenční příznaky. A tak přiznaně hovoří o tom, že přišel škemrat do Jesliček, aby mu dali nějakou roli, nebo aby ho zapojili do jakékoliv práce. No a tak toho herce s Draku vzali a rovnou mu svěřili žáky. „De facto asi rok poté co jsem opustil divadlo, tak jsem přišel do Jesliček, protože mi divadlo strašně chybělo. To je droga. Z bedny člověk nechce slézt. A protože jsem měl ty abstinenční příznaky, tak jsem přišel do Jeslí a moc jsem poprosil Honzu Dvořáka, jestli by mi něco nedal – a on jakože jo. A při té příležitosti mi řekl, jestli bych nechtěl náhodou zkusit to učit. To jsem vyvalil oči, ale řekl jsem jo,“ vypráví Zdeněk Tesař o svých pedagogických začátcích. V Jesličkách měl Zdeněk Tesař dva soubory. Dostal na starosti pubescenty a soubor ze studia pro dospělé. S puberťáky to Zdeněk neměl vůbec jednoduché, jak vypráví. Ale po jejich přesvědčování, aby to s nimi ještě zkusil, podlehl, a nakonec byl velice rád. Po náročných peripetiích prý vždy předvedli vynikající výkony. Soubor dospěláků byl složený ze samých žen. A s těmi vznikla inscenace Sáňky se zvonci, která je doposud srdcovkou Zdeňka Tesaře. „Inscenace, která byla nejkrásnější, co jsem kdy v Jesličkách mohl dělat,“ říká Zdeněk Tesař. „Bylo to výjimečný v neuvěřitelném napětí těch holek, jak oni na sebe od začátku slyšely. A hovořilo se o opuštěnosti, ženské síle, o tom, jak jsou ženský nakonec na všechno sami. Tak to bylo úchvatný. S jednou postelí jsme udělali celý jejich svět a holky to krásně naplnily.“

Od loutek k činohře, a co s sebou

Větší množství textu u činoherního divadla byl pro Zdeňka Tesaře jeden z hlavních důvodů, proč loutky. Nicméně k činohře postupně přešel. Jak tedy vnímá rozdíly mezi loutkohrou a činohrou, a co si z loutkového divadla přinesl? Ptá se Kateřina Fikejzová Prouzová. „Jsou to jednoduché věci, které s těmi loutkami musíš dělat. To znamená, když postava-loutka mluví, tak se hýbe. Když nemluví, tak se nehýbe. Že každý pohyb na jevišti musí být jednoznačný, ne rozplizlý. Takový to fázování akcí. Tak tyhle věci si člověk přenáší do činohry. – Já myslím, že bohudík, že jsem se odklonil k činohře, protože jsem si dovolil vyjít zpoza těch loutek. A pro mě to byla trochu terapie, protože jsem se vždycky trochu styděl za to svoje fyzis. A teď jsem měl možnost naučit se, necítit se trapně za to, že mám dvě ruce, dvě nohy, jednu hlavu a trup.“

Bleší cirkus je náročná loutková disciplína

Jednou inscenací, ze které Zdeňka Tesaře z dob jeho amatérského divadla před studii zná mnoho diváků, je bezpochyby Bleší cirkus, kde vystupoval jako principál Blešího cirkusu. Tento kousek hrál spolu s Jiřím Polehňou, který jej hraje dodnes. „Bleší cirkus je náročná loutková disciplína,“ vysvětluje Zdeněk Tesař. „Protože se musíš starat i ty blechy, musíš je obstarat, vycvičit. A nejhorší je, že každý představení je nový, protože principem blešího cirkusu je, že blechy ti zmizí. A to je hrozný, že když hraješ třeba dvoják nebo troják, tak musíš mít připravených devět blech, který postupně ztrácíš. Co je hrozný, tak donutit blechu, aby přešla provaz, a pak spadla přesně na tom místě, kam má. To chce třeba tři týdny cvičení.“

O tom, že Zdeněk Tesař natočil i film s názvem Andělé na kolejích, nebo že téměř sám zrekonstruoval Malšovický mlýn, můžete slyšet ze záznamu Antré na kanále YouTube Volného sdružení východočeských divadelníků.

Poslechněte si záznam celého Antré:

záznam streamu: ZDE

Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centrum uměleckých aktivit.

Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.

foto: Tomáš Zeman

autor: Lucie Kotěrová