Mezi bílými hlavami pampelišek

Audimafor 2021: Mezi bílými hlavami pampelišek

Přečtěte si výstižné, lidské až poetické zhodnocení letošní přehlídky Audimafor 2021 od Vladimíra Hulce. Přehlídka se letos věnovala experimentálnímu, loutkovému, studentskému divadlu a divadlu poezie.

Páni, / co já už toho zažila! / Vodu ve sklepě. / Myši v domě…, začíná básnička Hany Voříškové Zkušená, již rozdávala přátelům a blízkým po svých představeních Rýžování na letošním Audimaforu, hodně zvláštním divadelním setkání – postupovém kole na celostátní přehlídky experimentujícího divadla Šrámkův Písek, divadel poezie Wolkrův Prostějov a loutkového divadla Loutkářská Chrudim.

Akce se konala tradičně na obou scénách v Draku. A nejen že sdružovala více oborů než obvykle, ale konala se pouze dva dny, navíc ještě v doznívajícím tvrdém lockdownu, tedy s přísnými pravidly. S doloženými testy a v podstatě bez diváků, jen za přítomnosti poroty a pár přátel, v povinných rouškách pro diváky a diskutující. Setkání se soubory byla neveřejná, konaly se jen v dialogu poroty a tvůrců. Zpráva, kterou nyní čtete, je v podstatě svědectvím z událostí, na kterých (téměř) nikdo nebyl a které nemůže (téměř) nikdo přímo rozporovat, ani potvrdit.

Bez diváků…

Tak trochu jsem si připadal jako předseda komise na někdejších (myslím před rokem 1989) přehrávkách, kdy se rozhodovalo, zda inscenace bude „povolena“, do jaké kategorie bude zařazena a proč. Byly to tehdy sice především ideologické důvody, které rozhodovaly doslova o bytí či nebytí, nicméně forma byla v zásadě podobná. Soubory ukázaly svou tvorbu, komise si je poté sezvala a rozhodla o dalším jejich životě. Tentokrát sice nešlo o bytí či nebytí, ale forma „předváděčky“ zůstala. Porota (spolu se mnou v ní byli teatroložka Nina Malíková a herečka Jiřina Vacková, obě zastupující především loutkářský obor, a režisér, literární kritik a publicista Vít Malota, specialista na literární kontexty a na divadlo poezie – zhlédla představení a záhy po něm s tvůrci rozprávěla o právě zhlédnutém. Chyběly širší diskuse a ohlasy, souboru chyběla znalost kontextu festivalového programu, nenastávaly vzájemné konfrontace. Snad bylo výhodou, že tvůrci se necítili veřejně ohroženi a debata tedy byla vesměs věcná, konkrétní, vedená bez osobních animozit či komplikovaných sebeobhajob. A tak tedy popořadě, jak šel program:

Sobotní jaroměřská stopa

Začínalo se v sobotu 22. května v 10 hodin dopoledne v hlavním sále divadla Drak pohádkou na motivy bratří Grimmů Rumplcák a princeznička jaroměřského souboru Maminy. Typicky sousedské, tedy především pro komunitu známých a blízkých vystavěná loutkářská produkce, hraná s přiznanými vodiči. Důraz byl kladen na vyprávění příběhu bez výrazné snahy jej nějak výrazněji interpretovat, bez důslednějšího vhledu do situací a charakterů, a možná až příliš formalistním vedením totemových loutek, doplněných marionetovým vedením jejich rukou. A to je myslím největší škoda – tento typ produkce spoléhá na autenticitu a hravost, někdy až hračičkovost, a právě hravost, projevovaná prací s výtvarnými motivy a loutkami, občas chyběla. Na rozdíl od hudebního doprovodu, který byl důležitým tmelem a někdy i inspirátorem dění. Celkově proto vyzněly spíše vedlejší scény a motivy, například když se v druhém (zadním) plánu odehrávala situace odkrývající pointu Rumplcákova charakteru. Autorka textu (a režisérka) Jana Dvořáčková, která ztvárnila i titulní postavu Rumplcáka a Uhlířky, matky Gréty, je zkušenou divadelnicí, a tak možná ještě zapracuje nad některými motivy textu: například charakter a příběh Krále, osvětlení postavy Babky, a dovede interpretace jednotlivých postav do kompaktnější podoby (jaká je vlastně Gréta, po čem touží?) a pohádka se stane dalším z kvalitních repertoárových čísel souboru.

Následovala Hra o duši další jaroměřské party říkající si Convivium, vylíhlé z neutuchajících a obdivuhodných aktivit Jarky Holasové v jaroměřské ZUŠ F. A. Šporka. Krutě shakespearovský, grimmovsky pohádkový příběh o věčném boji Anděla s Ďáblem či Dobra se Zlem, v němž vždy nakonec vítězí Zlo a kdy se jen důsledným životem v pokoře a dobrotě občas dostane i na Dobro. Už sám příběh – adaptace inspirovaná nejen bratry Grimmy, ale i dalšími autory, včetně neapolského barokního básníka a sběratele pohádek Giambattista Basile (1566–1632) a dokonce ještě staršího renesančního italského sběratele pohádek Giovanniho Straparoly (1485–1558) – je silnou devizou inscenace. Nahlíží na téma barokně temnou strunou krutosti a osudovosti, jež v českých luzích nebývá obvyklá. Téma je dotažené i po výtvarné stránce, loutky jsou součástí komplexního výtvarného světa od úvodní poutě lesem přes motivy mlýnského kola, jež rozhoduje o osudu postav, až po práci s prostorem, prolínáním symboliky loutek s živým herectvím. Možná by se daly dotáhnout některé motivy do čitelnějších point (např. závěr), herci snad v budoucnu své postavy pevněji uchopí a živé herectví dotvoří – hrálo se v podstatě bez živých zkoušek! Nicméně jde o obdivuhodnou a vysoce poučenou práci celého souboru, která byla právem doporučena na celostátní přehlídky – je dokladem nejen kvalitní práce s formou, ale především je dokladem příkladné dramaturgické a scenáristické přípravy využívající historicky a literárně poučený a pro svěřence Holasové i pro diváky kulturně obohacující vhled do zdrojů archetypů a mytologie evropské kultury.

Zrnkem rýže ve válečném světě

Formativní osobností samou o sobě je loutkářka Hana Voříšková. Uzavírala program první části dne svou sólovou výtvarně-literární produkci Rýžování, v níž si vystačila s prázdným prostorem a jedním reflektorem nasvěcujícím stůl a pytel rýže. Krátkými, úsečnými a křehkými texty rozžila Hanka před diváky intimní svět čiré poezie, čiré krásy, chce se mi napsat. Vyprávěla o sobě, o svém vidění světa skrze přírodu a její cykly, inspirovanými poetickými situacemi. Svým důvěryhodně věcným vypravěčským podáním a výtvarnickým, více než loutkářským hraním s prajednoduchými motivy (např. se zrnkem rýže či oživováním pytle) otiskovala svůj vnitřní svět – a vesmír kolem nás i v nás. Nebyl jsem jediný, kdo si při té produkci vybavil Malého prince a jeho slova, že to, co hledáme, můžeme nalézt v jediné růži nebo v kapce vody. I následující: Musíme hledat srdcem.

Právě takové kvetoucí růže a kapky živé vody Voříšková svou tvorbou do svých produkcí vnáší a provoňuje diváky. A je jen na nás, zda se dokážeme při nich usebrat, soustředit, nechat se unášet a pak zase vyplouvat – očistné, v zásadě duchovní divadlo. Její aktuální produkce Rýžování je vlastně sbírkou divadelních haiku, rýžových obrazů kreslených na stůl velkého vesmíru lidské duše. Psát o technice – o fascinující práci s předmětem, jeho možnostmi (včetně zvukových) a jeho proměnami, se symbolikou tvarů, obrazivostí slov a krystalických situací – není snad u Voříškové třeba.

Odpoledne jsme se ocitli na židlích pod stromem v parku před Divadlem Drak a čekali na outdoorovou performanci Strategie růže. Že by opět Exupéry…? Možná ano. Usadily nás tam performerky sdružené kolem Davida Zelinky (a jeho, od roku 2010 existujícího chudého divadla, Teď nádech a leť). I ony – jako my – byly v civilu, i ony seděly mezi námi. Spolu se Zelinkou nám vyprávěly příběhy o osudech běženců a outsiderů, loserů tohoto světa. Mluvily jedna přes druhou, obracely se ke svým sousedům či vstaly a mluvily ke všem. Někdy se dokonce vzdálily a mluvily jen tak – k Vesmíru. Možná nás vybízely, abychom se vydali za nimi, občas utichly a společně zazpívaly podmanivou lidovou píseň, vesměs z Ukrajiny či východní Evropy. Působily vizionářsky i věcně, jako vyhraněná a uzavřená sekta či jako obyčejní nahodilí jedinci-vypravěči, otiskující svými vyprávěními vesměs bolestné, tragické příběhy ztracenců tohoto světa, žijících v jeho krizových (válečných) oblastech. Opět – stejně jako u Voříškové – jsme skrze kapku jednoho osudu nazírali oceán lidství. Tentokrát jeho temné proudy.

Zvolená forma byla civilní, minimalistická, jen herec v prostých šatech a jím vyprávěný příběh. Velmi záleží na aktérech (David Zelinka, Marika Smreková, Eliška Vrbová a Kristina Zindulková), ale i na divácích-posluchačích, jak naloží s velmi jednoduchými a prostými situacemi – jak zajímavě budou vyprávět, jak budou ochotni naslouchat. Důležitá je sama chvíle, vhodný čas a vhodný prostor. Na louce u Draku byl zvolen bezproblémově, bezpečně pro aktéry i diváky, se silnou symbolikou stromu v místě setkání a vyprávění. Jsem zvědav na jiná uspořádání v jiných destinacích. Jak bude akce (v tomto případě jde více než o provedení především o akci samou a její formu, o její vyvolání, udržení či rozvinutí a důsledné dotažení) vypadat a působit při jiných příležitostech. Aktéři údajně mají v zásobě mnohem více příběhů či představ prostorového uspořádání a prostředí – bude vždy jen na nich, jaké místo, který příběh a kdy zvolí.

To umožňuje obrovskou variabilitu a možnost vstoupit i do nedivadelních komunit a oslovit je. Třeba se rozejít po ulici či městě a každý příběh vyprávět nahodilým kolemjdoucím… Tím by, myslím, nejdůsledněji naplnili poslání této své produkce a ideál tohoto typu divadla. Vyšli by z hermetického prostředí sebe samých a vstoupili na surovou agoru světa – je to však vůbec u nás uskutečnitelné? Jsou aktéři a aktérky tak silní a je společnost připravená? Věřím Davidu Zelinkovi a jeho souboru, že právě tam se svými performancemi míří, přesvědčuje o tom nejen svou dosavadní existencí, ale i spontánní diskusí Zelinky a jeho performerek s diváky hned po produkci.

A ještě jedno představení na nás v sobotu čekalo, autorská adaptace bratrského (možná incestního) vztahu Kleopatry s Ptolemaiem XIII. (Ptolemaios XIII. byl mladším bratrem Kleopatry, narodil se v roce 62/61 před naším letopočtem a vládl v letech 55-51. V roce 51, tedy ve svých cca deseti letech, se oženil se svou o osm let starší sestrou Kleopatrou, a vládkyní Egypta se tak stala ona. Zemřel v roce 47 před naším letopočtem, utopil se v Nilu, někdy se uvádí, že upadl na kámen a pád nepřežil.)

Už název samotný vystihuje téma hry – Moc moci. Dialog dvou mladých herců: Theresie Anny Hakenové a Artuše Haška rozvíjí motivy bratrského vztahu a vzájemného ovládání. Kdy vždy nakonec má navrch Kleopatra, panovačná, ziskuchtivá, toužící po moci vladařské i fyzické. Mladší bratr jí není schopen konkurovat… Ambiciózní projekt od vnějších ornamentů oproštěného hereckého divadla – hrálo se na otevřené scéně v podstatě bez rekvizit, jen s jednou židlí, herci ovšem často měnili kostýmy – narážel na scenáristické i režijní (choreografické) limity autora a režiséra v osobě Petra Hakena. A také na herecké možnosti obou aktérů. Silnější dramaturgická ruka by z aktéry často pouze slovně popisovaných a gesty provázených situací udělala situace dramatické. Takové, v nichž dochází k vzájemnému působení osob v jednání, skrze něž se situace vyvíjí. Razantnější fyzické herectví a pevnější režijní vedení by pak nespočívalo jen na postojích, gestech a vnějších popisech vztahů či stavů osob, ale na skutečné fyzické akci, a z této produkce by mohlo udělat působivé a silné představení. Což je, myslím, zatím nad síly tohoto v podstatě rodinného – sic velmi sympatického a dlouholetým „bytím“ v divadle – obdivuhodného podniku.

Nedělní jaroměřská stopa

V neděli se začínalo opět v 10 hodin a po celý den se hrálo na studiové scéně Labyrint. Začínala opět Jarka Holasová a její soubor, tentokrát nazvaný Je to tajný. Přivezli autorskou (Holasová a kolektiv) produkci Míchat v hrncích. Opět pohádkově laděný hororový příběh inspirovaný dávnými mýty a pohádkami – o moru, chudobě, lidožroutství a možná i incestu a také o (sériovém) vrahovi. Opět formálně propracovaný tvar a důsledná práce s prostorem, důraz na atmosféru a na herectví – snad ještě větší než při sobotní produkci. Režisérka (záměrně) práci hercům ztěžuje, když je nutí hrát s cca jeden a půlmetrovou prkennou deskou jako jevištěm v jedné ruce – a v druhé s totemovou loutkou (na rozdíl od Mamin však vhodně volenou, Jaroměřští s ní pracují především jako se znakem lidského typu, charakteru). Tím se dosahuje stavů neklidu, nerovnováhy, nejistoty, nejen ekonomické (existenční), ale i existenciální.

V průběhu představení nevíme, kdo a kde – je skutečné Zlo. Kdo je způsobuje, jak a proč se projevuje čím dál většími ukrutnostmi, o nichž se dozvídáme. Krátká příprava se zřejmě podepsala na tom, že některé dějové motivy nejsou dopracované (vztah otec-syn, otec-milenka), a ne vše bylo v práci s rekvizitami sladěné (příprava scény s kamny, vražda perníkové Gertrudy). Nicméně horor par excelence se silným sociálním a feministickým (jak je u Holasové zvykem) podtextem, odkazujícím (opět) k dobám, kdy vznikaly mýty, legendy a pohádky, abychom se ve světě orientovali, abychom vůbec mohli žít. Inscenaci lze interpretovat nejen skrze sociálně laděný kriminální příběh, ale i jako rituální, podvědomý, symbolický rozchod s dětstvím do světa dospělosti.

Atlantida Now

Dopolední program pokračoval činoherní inscenací Trubci poděbradského Divadla U Vánů a jejich přátel – adaptací povídkové knihy Davida Fostera Wallace Krátké rozhovory s odpornými muži. Eroticky otevřené příběhy ze života obyčejných lidí, jejich zpovědi a zkušenosti, převedl do dramatické podoby jeden z herců inscenace, Josef Káninský (ztvárnil Milovníka). Režijně text zpracovala Kateřina Takara Urbánková (též herečka alternující postavu Královny). Na otevřeném jevišti před diváky defiluje (a dále se promenuje téměř po celý čas představení) velká skupina figur a figurek všeho věku, životních názorů a zkušeností, rozdílného sociálního a společenského zázemí. Každá povídka (příběh) má svého vypravěče, svou ústřední postavu, k níž se ostatní různým způsobem chovají či vztahují. Je to složitá síť, již se divákům těžko daří rozplétat. Představení se rozpadá na jednotlivé výstupy a netvoří jednolitou mozaiku, spíše jen osamocená kabaretní čísla, tu více, tu méně zdařilá. Čest budiž výjimkám – například zpověď Dělnice (Martina Sedmidubská) o svém erotickém životě, propojená s „nekonečnou“ řadou (zástupem) na jevišti přítomných „zaměnitelných“ mužů. Nebo vstup Mlíčňáka (Alexander Koukol) do světa dospělých, kdy jej ostatní herci zachytí při (původně možná sebevražedném) pádu. Tam se projevuje i cosi víc, než jen jeden příběh a jedna situace. Vyrůstá to, co je v divadle podstatné: obecná lidská zkušenost a její aktuální podoba či (dokonce) nabídka řešení. Myslel jsem na to po celé představení, neb úvodní vstup evokující jakousi zahradní slavnost sliboval uzavřenější tvar, který by nejen divákům, ale i hercům pomáhal orientovat se. A skládat střípky do komplexnějšího, individuální erotikou nahlíženého zamyšlení nad dnešní společností a člověkem v ní. Vybavil jsem si inscenaci Jiřího Adámka Nová Atlantida na Nové scéně Národního divadla z jara 2018, byla postavena na podobném půdorysu a prostorovém divadelním řešení. Ale možná není ještě všem dnům konec, Trubci měli premiéru před rokem a vzhledem ke známým událostem nejsou ještě zdaleka vyhraní, možná je ještě čeká pozitivní vývoj – herci poznají, co funguje a co ne, a přizpůsobí tomu své charaktery a situace. Neboť to je herecké, nikoliv režisérské, přísné divadlo- A s lidmi, kteří vědí, proč, o čem a komu hrají.

Svět jako nevědomí a nic

A jsme u dlouholetých bořitelů konvencí, u Ondřeje Pumra a jeho komunity Dred. Jejich současná sestava čítala dle programu dvanáct osob rovnoměrně zastoupených oběma pohlavími. Performance – a do velké míry happening, neb spíše šlo o navození situace a její rozehrávání, než o pevněji promyšlený tvar a téma – se jmenovala Vahadlo. Ale název byl podružný, byť v programu bylo k němu důkladné osvětlení. Prkno, jež znamená fošnu… Psát o odkazech či zdrojích, je v těchto produkcích vždy vošajstlich, neb jde spíše o evokace autora, než tvůrci zamýšleného působení. To je zakódováno v samotné události. Slova, citace či odkazy na ikonické texty, u Pumra často biblické, o fyzické či symbolické obrazy a dění, nakládání s časem, performativní herectví, někdy jen „bytí na scéně“. To jsou atributy, z nichž se skládá v podstatě každá Pumrova akce. Herci působí jako uzavřená komunita, putující světem, která k sobě jen stěží někoho pustí. Je přesvědčená o svém jedinečném bytí a jeho stejně jedinečném, svatém otisku do prostoru času.

Tak tomu bylo i tentokrát. Diváci usazení na jevišti hleděli na prázdné jeviště, na kterém se objevovali a po úvodním obraze kuřáků zůstali před diváky dva muži, aby spolu rozprávěli. Pak začali nosit fošny - nahá prkna -, a k tomu se sami svlékli donaha. Z pozadí se objevil had a přinesl jablko, muži je snědli. Ráj? Adam a Eva – dva muži? Přišla další část souboru a za velmi jednoduchých akcí a proslovů tam existovala. Situace se trochu komplikovala úpornou snahou naháčů sestavit slepením fošen houpačku. A pak se všichni zhoupli…

Nerad popisuji dění, ale v takovýchto případech není myslím jiná možnost., výkladů bychom našli habaděj. Ale chybí-li další divadelní (výtvarné, herecké, textové) vrstvy, jde spíše o odvahu vysvléci se a být. Než o cokoli jiného. Nic proti tomu, obdivuji to, nicméně vždycky mi přijde velmi líto, že v jiných směrech svědky nějaké výjimečnosti nejsme, spíše naopak. Práce s tělem, s mluvním projevem, znakem, symbolikou, je na úrovni divadlem nedotčených autodidaktů, což mi přijde ke zdůvodnění smyslu akce jako nedostačující. Dělejme, co chceme, mysleme si, co chceme – zaznělo někdy ke konci produkce. Fajn, ale tuto svobodu prolomila a tento postoj tvůrci veřejně ventilovali už v letech dvacátých a třicátých (Artaud, surrealisté, dada…). A po nich i v letech šedesátých hippies, Living Theatre, v sedmdesátých punk a v osmdesátých industrial. A na mnohem vyšší umělecké úrovni. A pak zas divoká devadesátá léta… Možná je třeba to stále opakovat, na svobodu a volnost stále apelovat. Zvlášť když performance – jak čtu v programu – vznikla při příležitosti režisérových (či souboru?) kulatin. Jen proboha, proč v prostředcích tak primitivně? Z lůna běsného Artauda a politické vizionářky Judith Maliny jako by vzešli jen dva naháči – a nic.

Cik! Cik! Cik!

Audimafor ukončila kratinká, snad desetiminutová performance ckd souboru p.š.b. Neboli sólo performance Pavly Šefrnové Bútorové za technického přispění Báry Jožákové, inspirovaná knihou australského výtvarníka Shauna Tana Cikáda (loni ji pod názvem Cik zpracovala skupina kolem Jarky Holasové a účastnila se s ní ŠP a LCH). I zde jde o výtvarné zpracování a působení, tentokrát dokonce výhradně. Malinká scéna, přesné svícení, práce s detailem a z toho vyrůstající atmosféra – fascinující, nádherný, proměňující se magický obraz temného zrození, mikroskopického života v podzemí. Jako když vidíte miniaturní tvorbu Petra Nikla či Františka Skály – o nic víc nejde a je to dostačující. A právě precizností, vysokou profesní/výtvarnou kvalitou i vizuálním působením. Byť se tvůrkyně (správně) opírají o silné téma knihy (ergo život cikády pod zemí a její zrození do života nad zemí), vytvořily z ní výtvarnou báseň – divadelní haiku, nádhernou tečku za letošním královéhradeckým festivalem. A dnes v zahradě / kolem poledne / jsem spatřila, / jak se kvetoucí jabloně snášejí / růžové okvětní lístky / a mizí ve vysoké trávě / mezi bílými hlavami / pampelišek, končí báseň Hany Voříškové uvozující tento text.

Autor: Vladimír Hulec

ZÁZNAM STREAMU ANTRÉ Z ADIMAFORU ZDE:

ANTRÉ Z AUDIMAFORU 2021