Postřehy Lukáše Reigera

Ve dnech 21. – 24. 2. 2019 se konal 22. divadelní festival v Červeném Kostelci, který má statut krajské přehlídky amatérského divadla s postupem na Divadelní Piknik Volyně (činoherní a hudební divadlo) a Popelku Rakovník (divadlo pro děti a mládež). Z patnácti přihlášených souborů vybrali pořadatelé jedenáct, z nichž se přehlídky nakonec zúčastnilo jen deset – náchodský soubor, který byl jediný, který se chtěl ucházet o postup na Rakovnickou Popelku, bohužel nedorazil z důvodu nemoci.

Převládajícím žánrem byly letos v Červeném Kostelci komedie. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla se stala inscenace pardubického Divadla Exil Lola běží o život, v níž šlo o autorskou divadelní adaptaci německého experimentálního filmu z konce devadesátých let Toma Tykwera, předkládající divákům filozofické otázky o míře svobody a předurčenosti. Přes drobné konkrétní inscenační nejasnosti si získala pozornost svým odvážným dramaturgickým přístupem kombinujícím hrané situace s epickým vyprávěním a dalšími inscenačními prostředky. Porota ji proto ocenila čestným uznáním za inscenaci a poněkud nesystémově navrhla k postupu na Šrámkův Písek – tedy mimo oblast tradičního činoherního nebo hudebního divadla: na přehlídku inscenací experimentálních.

S ustavujícím počinem se přijel s diváky přehlídky podělit soubor NODIVSEz Nového Města nad Metují, který v roce 2017 obnovil své působení inscenací stejného titulu, kterým byla ochotnická činnost v tomto městě započata již v roce 1832: Shakespearovou Půjčkou za oplátku. K předloze přistoupili možná příliš jednoznačně jako ke komedii, což oslabilo vyznění a smysl některých vyhrocených dramatických pasáží, přesto však zaujali odvážným hereckým nasazením převážně ženského souboru (poměr ženy – muži byl 11:1).

S nesnadným úkolem se utkal Divadelní spolek Jiříz Poděbrad, když se rozhodl inscenovat současnou českou hru Petra Zelenky My se vám ozveme(původní název Job Interviews). I přes funkční scénografické řešení a žánrově poučené herectví však nedokázal překonat dramatické slabiny předlohy, která uvízla v rovině předvídatelné morality.

Oproti tomu velmi nadějný text Bouřka na obzoru Dany Laurentové pro sebe objevila Náchodská divadelní scéna. Jedná se o současnou francouzskou situační komedii s rozpracovaným ústředním charakterem a vkusně vybalancovaným tématem ženské emancipace. Soubor i v tomto případě prokázal znalost hereckých pravidel žánru – nota bene ve velice umné scénografii akad. malíře Ivana Krejčího. Inscenaci by však svědčilo razantnější krácení, především v závěrečném třetím jednání, kdy slibně rozjetý příběh na poměrně dlouhou dobu uvízne na mělčině.

Do třetice své schopnosti s inscenováním žánru situační komedie předvedl Divadelní soubor J. K. Tyl z Meziměstí na hře Rodina je základ státu Raye Cooneyho – a ve srovnání s předešlými dvěma soubory z toho vyšel nejlépe: poučená a sebevědomá režie, funkční dramaturgické škrty, herecký soubor držící vyrovnanou míru stylizace i nezbytné tempo. Herci se dokázali udržet i v případě bouřlivých diváckých reakcí a nenechali strhnout k podbízivému rozehrávání okrajových gagů. Sebevědomé zvládnutí na první pohled lehké komedie skrývající v sobě nejednu řemeslnou svízel si vysloužilo doporučení na Volyňský divadelní Piknik.

Na festivalu se také objevily dva zástupci hudebního divadla. Prvním byl Divadelní spolek KLICPERAz Chlumce nad Cidlinou s Divotvorným hrncem. Jednalo se bezesporu o úctyhodný počin především v rovině organizační. Na muzikálu se podílelo ke čtyřem desítkám účastníků: herců, zpěváků, tanečníků, hudebníků a techniků. S naivistickou scénografií (veliký kašírovaný strom a studna) a kostýmy vhodně korespondoval i herecký styl. Vedle určité nevyváženosti v poměru jednotlivých složek některých výkonů však vyvolával rozpaky i samotný text hry, který byl hrán bez aktualizačních úprav a svými dobovými politickými narážkami disonoval s vkusem současného vnímání.

Za druhý příspěvek v této oblasti bylo možné považovat ZvonohradyDivadelního klubuz Vrchlabí. Tentokrát šlo naopak o razantní autorský zásah do motivů původní románové předlohy (ZvonokosyGabriela Chevalliera). Kromě zachování charakteristik většiny postav a několika motivů se jednalo o zcela volnou variaci na téma s vlastními dějovými zápletkami a šťavnatými slovními i situačními gagy. Jadrnost místy až středověkého humoru vyvažovala formálně čistá a funkční scénografie, vyrovnaná herecká stylizace a ukázněnost souboru, který i zde dokázal udržet nastavenou míru vkusu. Hlavní ambicí inscenace bylo pobavit. Tomu se vše podřizovalo a toho se také podařilo bezesporu dosáhnout. Jednalo se tak o příjemnou divadelní jednohubku bez hlubšího poselství.

Poněkud komorního charakteru byla inscenace hry P. Palmada a C. Duthurona Na útěku ADIVADLAz Havlíčkova Brodu. Divadelní příležitost pro dvě herečky ve scénograficky úsporné výpravě – v rozsahu však plně celovečerní záležitosti (105 min) byla snad nejobtížnější výzvou celého festivalu. Náročná předloha – žánrově nesnadno uchopitelná (lyrizující slovní klauniáda) – o společné cestě dvou temperamentově odlišných žen v různém věku by představovala stěží zvládnutelnou výzvu i pro zkušené profesionální režiséry.

Tím spíše je třeba ocenit výsledek jiného souboje s opravdu nesnadným inscenačním úkolem souboru Vlastenecký DS VLASTÍKopět z Vrchlabí, který inscenoval Hanušovu dramatizaci Pan Kaplan má třídu rád od Leo Rostena – a přesvědčivě uspěl. Zde se režie musela potýkat s úkolem vytvořit pro jednání postav účinný jevištní prostor, který dramatizace sama nenabízí, a zároveň uhlídat míru komické stylizace jednotlivých postav v přesném temporytmickém tahu převládající kolektivní situace. To se jí povedlo: včetně lyrických a tragických přesahů, které k tomuto dílu bytostně patří. Nevšední zážitek byl proto oceněn doporučením na prvním místě na přehlídku ve Volyni.

Zlatým hřebem se ale stalo poslední představení přehlídky Lakomec a další světciod DS Vrchlickýz Jaroměře. Inscenátoři obohatili slavnou Molièrovu hru o několik momentů z jiných jeho her (Zdravý nemocný, Tartuffe). V hereckém uchopení postupovali podle principů komedie dell’arte: precizně vybudovaný stylizovaný pohyb, ostře vykreslené typy, důraz na přesný temporytmus i příležitosti k improvizaci, používání pohybových lazzi apod. Scénografie sestávající především z kašírovaného sloupořadí v perspektivní zkratce uvolňovala prostor herecké hře a metaforicky ji významově i esteticky posouvala – stejně tak kostýmy evokující barokní pestrost. Sebevědomý komediální tah hlavních představitelů byl průběžně narušován lyrickými momenty, které příběhu jejich postav vytvářely sentimentální přesahy rozvíjející významové kontexty celé této koncepčně bohaté, historizující a zároveň současné, molièrovské variace. Vedle tří ocenění za herectví, scénografii a kostýmy si inscenace vysloužila i vítěznou nominaci do národního kola.

Co dodat závěrem? Na letošním ročníku krajské přehlídky v Červeném Kostelci převládaly velké celovečerní žánrové komedie, jež se v drtivé většině případů dařilo velmi solidně řemeslně založit a herecky využít. Zřejmě na tom má podíl i úspěšné lektorské působení odborných porot z minulých let, které při rozborových seminářích pěstují uměleckou úroveň amatérského divadla. Letošní porota, která se až na Reginu Szymikovou skládala ze samých nováčků (předseda Adam Doležal, Libor Vodička, Lukáš Rieger), mohla tuto práci svých předchůdců jen obdivovat a nadšení a zkušenosti východočeských divadelníků do dalších let držet palce.

Autor: Lukáš Rieger